Tradice: Jižní Morava očima básníka Jana Skácela

Jeho dílo dodnes žije. Stále přibývají nová vydání Skácelových knížek. Název jedné z jeho básnických sbírek – A znovu láska – se stal mottem a tématem festivalu Smetanova Litomyšl. Na slova některých jeho básní složil Jiří Pavlica z Hradišťanu písně do alba O slunovratu, například známou skladbu Modlitba za vodu. V Brně na náměstí Svobody lidé chodí po Skácelových verších (ano, a mnozí na slova milovaného jihomoravského básníka záměrně nešlapou), které v plasticky vystupujícím písmu lemují pásy kolem dvou kašen. V parku pod Špilberkem stojí jeho socha: dvoumetrovou tvář vytvořil sochař Jiří Sobotka z 4500 ocelových trubek. Přes ně a jakoby očima básníka se podívejte na město, ve kterém desítky let žil a tvořil – přesněji řečeno na starobrněnskou gotickou baziliku Nanebevzetí Panny Marie, o níž Skácel napsal báseň Malá recenze na královnu.
 

Píseň o vodě

O svém dětství se Jan Skácel rozepsal například v posmrtně vydaném souboru próz Třináctý černý kůň. „Dětinství mého věk, jak krásně a bolestně říkal Mácha, probíhal na Moravě, a to dokonce dvakrát. Narodil jsem se ve Znorovách, a ta dědina leží na Moravě, mám na mysli Moravu jako zem, ale zároveň také u Moravy, mám na mysli Moravu řeku. Za mého dětství rozlévala se zjara daleko do luk, na kterých potom rostla tráva tak vysoká, že se do ní schoval kůň... Ve Znorovách jsme dlouho nebydleli, naši se odtud odstěhovali, když mně bylo pět let. Z té vesnice si však pamatuji víc než z celého svého dalšího života...“

Oba rodiče byli učitelé a v roce 1927 se přestěhovali do Poštorné. Jan studoval gymnázium v Břeclavi a studia dokončil za druhé světové války v Brně-Králově Poli, kde také s rodiči bydlel, a to na rohu Vodovy a Moskevské, dnešní Skácelovy ulice. Za války byl totálně nasazen na stavbách v Rakousku, po osvobození studoval na filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V roce 1948 začal pracovat jako redaktor kulturní rubriky brněnského listu Rovnost, od roku 1952 působil v literárně-dramatickém oddělení brněnského rozhlasu. Jeho posledním působištěm byl literární měsíčník Host do domu, který několik let vedl. Kolem redakce soustředil lidi, kteří si rozuměli, nerozlučným kolegou byl zejména básník Oldřich Mikulášek (1910–1985).
 

A znovu láska…

Zlom přišel po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968: básník i jeho dílo se ocitli na indexu. Skácel dál žil v Brně, v osamělosti, bez zaměstnání i bez možností publikovat, jen s milovanou manželkou Boženkou na Kotlářské ulici. Na maličký přízemní byt vzpomíná v básni Kotlářská 35a: „A náhle jsme tu navěky / a tady je náš svět / otázka okna do dvora / a okna do ulice odpověď.“ Před domem je památník od Ivana Rullera a Miloše Vlčka se Skácelovou podobiznou a vzpomínkovým textem.

V letech normalizace Skácela chránila jen štědrost přátel a obdivovatelů. Psal dál, upravoval divadelní texty, ale jeho knihy zmizely z knihoven, básně a nedostupné sbírky se šířily pouze v samizdatu nebo vycházely v exilových nakladatelstvích. Mírné uvolnění přišlo v 80. letech, kdy jeho verše inscenovalo brněnské Divadlo Husa na provázku, ale pádu totalitního režimu se Jan Skácel nedožil. Zemřel na rozedmu plic a zástavu srdce 7. listopadu roku 1989, deset dní před sametovou revolucí. Smuteční obřad v Brně-Židenicích probíhal ve zjitřené politické atmosféře za obrovské účasti smutečních hostí pouhé dva dny před 17. listopadem. Je pochován na brněnském Ústředním hřbitově, kde jeho hrob zdobí busta od Františka Navrátila. Posledním dokončeným dílem byl soubor básní v podobě, v jaké vyšel ve sbírce A znovu láska… Po listopadu 1989 se už o Skácelovi mluvit mohlo a jeho jméno i dílo se stalo jedním ze symbolů protikomunistického odboje, ale básník se už odmlčel navždy.
 

Skácelovy sbírky

Celoživotní inspirací Jana Skácela se stala jižní Morava, Slovácko, rodné Vnorovy i údolí řeky Moravy. Verše publikoval zejména v brněnské Rovnosti a v Mladé frontě, první sbírka Kolik příležitostí má růže vyšla v roce 1957. Ještě větší ohlas měla druhá básnická sbírka Co zbylo z anděla, kde se opět vrací do rodné obce. Píše o ní lidově jako o Znorovech, byť jméno Vnorovy se používá od 13. století.

O vztahu k rodné vesnici svědčí odpověď na gratulaci k narozeninám, kterou mu z Vnorov poslali v roce 1961. Skácel píše: „…I když jsou to kopce let, co jsme ze Vnorov pryč, pořád mne to táhne na znorovské luka, pořád se cítím Znorovjanem. … A často, často vzpomínám na Vnorovy a Znorovjany. Kdykoliv jedu kolem, projdu dědinou, vždy v noci, aby mne nikdo nezahlédl, protože jsem vlastně zloděj. Chci si pokaždé ukrást kousek Vnorov, hrst trávy z luk, kus mlhy od Moravy, ukrást a odvést s sebou do Brna.“

V 60. letech vyšly další Skácelovy sbírky, Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1966) a Metličky (1968). Další, které psal bez možnosti publikovat, vycházely v samizdatech a v zahraničí; byly to například sbírky Chyba broskví a Oříšky pro černého papouška. Po uvolnění cenzury vydalo nakladatelství Blok sbírky Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku a Kdo pije potmě víno, další pak vyšly posmrtně.
 

Moravou se Skácelem krok za krokem

Když se vydáte na cesty po jižní Moravě, můžete si s sebou vzít knížky Skácelových veršů. Například v básni Strach se ocitnete na vnorovských lukách a budete svědky tragického osudu Anny Cibulkové, porodní báby, která byla u básníkova narození i křtu. V lukách ji zabil blesk a místo dlouho označovala boží muka s obrázkem. Skácel na ni vzpomíná:
 
Strach
Porodní bábu,
která mi na svět pomáhala
to na znorovských lukách zabilo.
Snad z trávy šla,
snad byla sbírat čarodějný květ,
a snad se dlouho ve Znorovech nerodily děti.
Stýskalo se jí asi, chuderce,
chtěla přivonět
k čekance, mochně, rezekvítku.
 
Je mnoho křížků v lukách podle cest,
na kterých stojí: "Tenkrát, dávno tomu, tenkrát
jeli tu s fůrou a tu zčista jasna
z modrého nebe navštívil je blesk."
 
To bylo dávno.
Jen naši vzpomenou
a někdy strach mne svírá,
a někdy bázeň, nevím, kde se vzala,
za srdce mne jme.
 
Přivírám oči.
Blesk vidím, hoří jak síra,
spálené místo vidím v lukách u Moravy,
černého čápa, rozkvetlý bojínek.
 
Známá je také báseň o klášteře Růže nebes, Rosa Coeli v Dolních Kounicích:
 
Rosa coeli
Na celém světě není tolik ticha
jako když sněží v Dolních Kounicích
a probořenou střechou katedrály
snáší se k zemi bílý sníh
 
Slavík tam zpívá v létě celou noc
a němá luna na cimbálek hrá
stříbrný nástroj který nemá strun
pod volným nebem v troskách kláštera
 
Ty holé zdi tu stojí po staletí
kde byla dlažba dávno roste pýr
z přadena touhy panna odmotává
a nad hlavou jí létá netopýr
 
Když odmotala všechnu hebkou přízi
složila ruce v klín a zatajila dech
na nebi zvolna zhasínají hvězdy
a netopýr jí usnul ve vlasech
 
A co jsou staletí a co je vlastně věčnost
než ve vesmíru opuštěný kout
Ve studni času utopil se okov
na dno té studny nelze dohlédnout
 
O starobrněnské gotické bazilice Nanebevzetí Panny Marie básník napsal tyto verše:
 
Malá recenze na královnu
Pro pokoj svědomí za odpuštění hříchů
a bez omítky
z režného jen zdiva
Eliška Rejčka vdova po dvou králích
na Starém Brně kostel postavila
Překrásný je to chrám
i hříchy byly krásné
však také vytesali v kružbu nad okna
milostnou růži kameníci
jak si to přála zbožná královna
A celé město voní po kamenné růži
trolejbus píseň o Elišce zpívá
řečené Rejčka
co na Starém Brně
od dávných lásek v kryptě odpočívá
 
Píseň o nejbližší vině
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
 
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
 
A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil; kamenuj
 
A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál