Držitel medaile Ing. Vladimíra Spirita působil rovněž jako reprezentační trenér mužů ČSFR v letech 1989-90 a žen ČR v roce 2001. Na třech evropských šampionátech vedl v letech 2003, 2007 a 2009 ženskou reprezentaci Slovenska.
Pochází ze sportovní rodiny. Jeho otec byl motocyklovým závodníkem a funkcionářem. Jeho zásluhou získala Velká cena motocyklů v Brně jméno a prestiž v celém světě. Bratr Rostislav je zase hokejovým trenérem, který působil mimo jiné v ruské KHL, ve Švýcarsku a na Slovensku ve Slovanu Bratislava.
Miroslav se narodil ve Znojmě, ale drtivá většina jeho aktivního sportovního života je spjata s Brnem, resp. Šlapanicemi, kde žije. Volejbal začal hrát až ve svých patnácti letech za dorostence Zetoru a po roce přestoupil do Zbrojovky Brno k trenérovi Karlu Lázničkovi. Pod jeho vedením hrál (s výjimkou základní vojenské služby v Liberci a Trenčíně) dlouhých 16 let, získal dva tituly mistra republiky v letech 1974 a 1990, v roce 1972 pomohl k vítězství Zbrojovky v PMEZ. Reprezentační dres oblékal v juniorské kategorii.
Daleko více úspěchů ale získal Miroslav Čada jako trenér ženských družstev. V roce 1996 se stal koučem žen Králova Pole, působil zde 12 let a pětkrát přivedl brněnský tým k mistrovskému titulu. V roce 2008 přešel do Prostějova, kde v následujících 10 letech získal deset mistrovských titulů. Tím se postaral o jednu z nejpozoruhodnějších sérií v kolektivních sportech od rozdělení Československa. Déle v lize panovaly pouze basketbalistky brněnských Žabovřesk v letech 1996 – 2008 a basketbalisté Nymburka, kteří v roce 2020 vybojovali sedmnáctý titul.
Mirku, jak se kluk, jehož táta je posedlý motocykly a vším, co s nimi souvisí, a bratr hraje hokej, tak „odrodí“, že se vrhne na volejbal?
My jsme s bráchou začali hrát fotbal a hokej. Táta nás k motorkám moc nepouštěl. Neměli jsme na to tělesné dispozice, byli jsme moc velcí. Zkoušeli jsme všechny sporty, já jsem třeba taky skákal do výšky. A proč vyhrál volejbal? V ničem jsem nevynikal a zdálo se mi, že „voliš“ by mi mohl sedět, tak jsem v něm pokračoval.
Hecujete se někdy s bráchou Rostislavem, kdo je lepší trenér?
V tomhle směru ani ne. Spíš jsme diskutovali o problémech, které naše trenérská práce přináší. On to měl v hokeji vždy těžší, než já pod sítí. Dostal se do Omsku, do Slovanu. Byl vždycky pod větším tlakem. Také byl lépe finančně oceněn, ale to si nestěžuji, přeji mu to, já jsem se taky v Prostějově neměl špatně.
Vraťme se zpět k volejbalu. Žijete ve Šlapanicích u Brna, které jsou z pohledu tohoto sportu spjaty se jménem legendárního Karla Lázničky. Jak Vás ovlivnil a jak formoval?
Karel byl vynikající osobnost. Neměl sice sportovní vzdělání, ale pídil se po novinkách, nechal si z ciziny posílat odborné texty a statě, ze všech trenérů své doby byl nejdál. Dělal kromě Zbrojovky i nároďák.
Podle mě to dělal velmi dobře. Na olympiádě v Mnichově skončil s týmem na pátém místě. Co bychom za to dnes dali. Avšak vedení svazu mu neprodloužilo smlouvu. To byla velká škoda, Karel byl opravdu ojedinělou personou té doby.
Však také dokázal zkrotit celou řadu výjimečných hráčů, že?
Přesně. Byl velmi náročný a poslouchali ho hráči tehdy světového formátu, Koudelka, Schenk, Petlák, Stančo. Kdyby dnes trenér nakládal svým svěřencům takové dávky jako „Lázňa“ nám, tak by byl oheň na střeše.
Přešel jste od mužů k ženám. V čem byl největší rozdíl? Co nového jste se musel učit?
Hlavně psychologii. Musel jsem si dávat pozor na pusu. U chlapů mohlo tu a tam zaznít i nějaké sprosté slovo, ale u ženských jsem musel vždy dopředu zvážit, co řeknu. Každé slovo hrálo roli. Však jsem také několikrát narazil. Taky jsem se musel naučit klepat na dveře dámské šatny.
V Brně jste sklízel úspěchy u žen Králova Pole, hráli jste o titul, klub se výtečně staral o mládež, fungoval, jak měl, včetně solidních ekonomických podmínek. Proč jste se rozhodl pro změnu a odešel do Prostějova? Možná se sluší připomenout, že jste šel do klubu, který existoval jeden jediný rok.
Máte pravdu, v Brně jsem se cítil velmi dobře, nic zásadního mi nechybělo. Ale v té době mi bylo přes padesát a cítil jsem se na vrcholu svých sil. Říkal jsem si: mám zůstat v Brně a zabřednout do stereotypu? Mít tituly, medaile a klídek. Rozhodl jsem se pro změnu. Roli sehrálo i to, že jsem dostal nabídku od jednoho ruského týmu. Sice to nedopadlo, ale zase mě to utvrdilo v rozhodnutí, že prostě změnu potřebuji.
Proto jste se rozhodl pro Prostějov a vstoupil jste do bohaté, ale jinak neprobádané řeky?
Dá se to tak říct. Prostějov jsem neměl ze šlapanického domova daleko, nemusel jsem řešit bydlení, stěhování. To také hrálo roli. Pravdu máte také v té neprobádané řece. Dostal jsem úkol, který by se dal shrnout do jedné věty. Postav tým, který bude doma králem a uspěje i na mezinárodní scéně. Jako základní kapitál bylo k dispozici dvacet milionů korun.
Hezká představa. Tohle se na české ženské scéně pod vysokou sítí do té doby nikdy neobjevilo...
Určitě ne, peníze samozřejmě hrály roli i v mém angažování, to nebudu zakrývat. Mne ale hnala do Prostějova vize, že si můžu v rámci velmi slušného finančního balíku postavit družstvo podle svých představ. To samozřejmě v Brně nešlo. Královo Pole fungovalo na vysoké sportovní úrovni, ale finančně bylo limitováno mnohem více než Prostějov. Ovšem tato mince měla i druhou stranu. Nesl jsem plnou zodpovědnost za výkony a především výsledky.
Jak jste tedy tým skládal? Koho jste na Hanou přivedl?
Relativně nejsnazším teritoriem byla Kuba. Byly tam kvalitní hráčky, o které ale byl zájem nejen v Prostějově, ale i na jiných a mnohem lukrativnějších adresách. Nebyla to však jen Kuba, naše pozornost mířila i do jiných států, a samozřejmě také do řad špičkových českých hráček, které tehdy třeba hrály v zahraničí. Čerpal jsem rovněž z toho, že jsem dvanáct let vedl slovenský nároďák žen. Vyhlédl jsem si například Izraelky Velikijovou, Artmenkovou, z Běloruska Markevičovou a ze Slovinska Borovinšekovou.
V Prostějově jste hned v prvním roce Vašeho angažmá hráli Ligu mistrů, vstupenku mezi elitu přinesla divoká karta. Byl to velký skok?
Byl. Celý klub se musel učit, jak se popasovat s nejvyšší klubovou soutěží na starém kontinentě. Pro mě jako trenéra bylo klíčové, že mi vedení dokázalo zaplatit hráčky, které jsem si vytipoval, které do Prostějova přišly, a které byly ochotny a schopny hrát takový volejbal, jež by přinesl kýžený úspěch.
Tak se pochlubte jmény, která začala psát slavnou kapitolu prostějovského volejbalu!
V prvních letech to byly například Elisha Tomasová a Kimberly Glasová. Nicméně musím zdůraznit, že jsme nebyli jen tzv. cizineckou legií, ale že v Prostějově hrály špičkové české hráčky jako Milada Spalová, Soňa Nováková nebo Markéta Tomanová.
Dala se z takového mixu vytvořit parta táhnoucí za jeden provaz?
Myslím, že s tím nebyl problém. Právě proto, že v kádru byly i české hráčky, které dokázaly cizinky usměrnit a vést. Tím mám na mysli především mimosportovní život.
Deset mistrovských titulů ale nestálo na jednom kádru, hráčky se u vás dost měnily. Bylo snazší dostat sem hráčky v době, kdy už jste Ligu mistrů hráli a Evropa věděla o existenci Prostějova?
Při získávání hráček musíte brát na zřetel vždy sportovní úroveň dané hráčky, její předpokládaný přínos pro klub a pak hledisko ekonomické, zda je vedení klubu ochotno a schopno sladit požadavky hráček se svými možnostmi. Nám se povedlo přivést takové hráčky jako Ogonnu Nnamaniovou z USA, Corinu Ssuchkeovou z Německa, či Solangu Soaresovou z Brazílie. Ta hrávala i na Slovensku a naučila se celkem solidně i jazyk, tedy takovou směs česko-slovenštiny.
Tak mě napadá, jaká byla „úřední řeč“ v šatně prostějovského týmu?
Měli jsme v kádru hodně německy a rusky mluvících hráček. To mně trošku nahrávalo, protože moje angličtina není tak dobrá, abych s ní vedl odborné debaty. Hodně mi pomohla Soaresová, jak jsem řekl, ta uměla česky i slovensky, a já jsem to z legrace nazýval „mongolštinou“. Našli jsme společnou řeč.
Přesto, měl jste k některé hráčce řekněme otcovský vztah?
Možná bych mohl jmenovat Kubánku Melissu Vargasovou. Vytipoval jsem si ji na Kubě, přivedl ji jako mladičkou slečnu na první evropské angažmá. Byl to mimořádný talent. Však se také u nás dlouho neohřála a přerostla svojí výkonností a cenou na hráčském trhu možnosti Prostějova. Získala angažmá v tureckém Fenerbahce, kde svého času patřila k nejlépe placeným hráčkám na světě. V tomhle směru byla dokonce v top trojce.
Deset let, deset titulů, to zní jako procházka růžovým sadem, ale vždy to tak nebylo, že? Kdy Vám bylo nejhůř?
Čím delší série byla, tím více se snažila konkurence nás sesadit. Nejdřív z Brna a Olympu, pak z Olomouce. Do bot nám teklo nejvíc v roce 2017. Prohrávali jsme 1:2 na zápasy, ale otočili to na 3:2. Rozhodující duel jsme vyhráli 15:13 v tie-breaku.
Proč pak dominantní éra Prostějova skončila? Tušíte, kolik peněz do tohoto projektu majitelé a sponzoři investovali?
Já jsem samozřejmě nebyl přímo u kasy, ale odhadl bych to za těch deset let tak na 150 milionů korun. A proč to skončilo? Odpověď je celkem jednoduchá. Prostějov tehdy sponzoroval Agel a měl s námi nejvyšší úmysly, chtěl pořádat Final Four Ligy mistrů a uspět v něm. Jenže vedení klubu brzy pochopilo, že sebesilnější české prostředí, nemůže konkurovat ruským, tureckým či ázerbájdžánským klubům. Bylo to podle mě rozumné rozhodnutí. Takovou „válku“ jsme nemohli vyhrát. Ale byl to krásný sen.
Jak vidíte budoucnost volejbalu v Česku ve světle všech ekonomických, sociálních i společenských změn v době kolem roku 2020?
Já mám trošku obecně strach z toho, že děcka zakrní u počítačů. Na úkor sportu. Jsou pro něj míň zapálená. Ale na druhou stranu to zase může znamenat, že těm, kteří se na dráhu sportu, ať už volejbalu či jiného, dají, budou vytvořeny vynikající podmínky pro další růst. Byl bych rád, kdyby tato varianta platila v životní praxi.