Na stopy
Antonína Sovy narazíte na mnoha místech v
Pacově i v okolí. Je tu krásně zrekonstruovaný
zámek, kde se básník 26. února 1864 narodil. Nepocházel ze šlechtického rodu, ale z učitelské rodiny, která měla na zámku přidělený byt. Dnes tu sídlí městský úřad a
Muzeum Antonína Sovy, kde se básníkovi věnuje jedna z expozic s celou řadou unikátních dokumentů i básníkových osobních předmětů. Před zámkem stojí
Sovův pomník, v Pacově je samozřejmě i
ulice Antonína Sovy a na severním okraji města
park Antonína Sovy s dalším pomníkem. A pak je tu hlavně celé
Pacovsko: kamenité, ošlehané větrem, posmutnělé, spirituální, často čelící větru a mrazu.
„Mlhy tu zbásnily krajinu,“ napsal kdysi
Antonín Sova. Pojďte s
Kudy z nudy a dalším dílem ze seriálu
Výlety pro samotáře prozkoumat místo, které se mu stalo osudem i věčnou inspirací.
Z Pacova do Lukavce
V
pacovském zámku malý Antonín s rodiči žil jen dva roky, pak se rodina přestěhovala do nedalekého
Lukavce. Protože tamní škola v té době sloužila jako útočiště pro lidi, kteří při požáru přišli o domovy, nový pan řídící se svou rodinou našel na dva roky přístřeší v
zámeckém altánku, takzvaném Hříbku. Kouzelný domeček v zámeckém parku se na první pohled jeví jako místo k životu velmi nepraktické, ale malého Antonína okouzlilo: málokdo měl možnost strávit dětství v tak romantickém místě, jako je právě Hříbek. Do Lukavce se také často vracel za svým otcem a sourozenci v dobách, kdy studoval gymnázium v
Pelhřimově, Táboře a nakonec v
Písku.
Cesta na Stražiště
Cesta z
Pacova do
Lukavce samozřejmě může vést po silnici, stylovější ale je vypravit se po
Sovově stezce přes
vrchol Stražiště. Malý Antonín tudy často chodíval s tatínkem, jak vzpomínal později:
„Docházel jsem k Vám do města často s otcem z Lukavce, kde jsem prožil mládí a těšíval jsem se na každou cestu přes Stražiště, která byla pro mne svátkem. Míval jsem rád Šteidlerovy hračky z chlebového těsta, vystál jsem hodiny na náměstí a díval se na kostel a klášterní valy, a často se stalo, že jsem i přespal u starého krejčího Sobka.“
Na
Stražiště také Sova vzpomínal v mnoha svých básních, například ve
sbírce Z mého kraje:
Partie ze Stražiště
Ten vrch pln lískoví! Sem cestu klestí
si pozdní slunce, ostruží kde zraje,
chomáče ořechů pod nohou chřestí,
z každého keře pavučí let vlaje
tu z divočiny lísek, osik, dubů.
Sem houštinami k hrotu nejvyššímu
jen ztěžka projdeš, z dřevěného srubu
zřít na kraj tichý, plný měkkých dýmů
přes jedle vysoké u vrchu paty,
vsi, potoky a města jsou jen body,
skot zrnka vsypaná v kraj sluncem zlatý
a kapky rtutě rybníky a vody.
Památník v Hříbku a vyhlídka do kraje
Pro
Antonína Sovu se
Lukavec stal dalším osudovým místem: seznámil se tu se sestrami básníka
Jaroslava Vrchlického. Dvacetiletá
Jana Frídová, která nastoupila do lukavecké školy v roce 1879 jako pomocná učitelka, v citlivém Sovovi brzy našla vnímavého a pozorného přítele. V létě za ní jezdívala její sestra
Ema: právě pro ni Sova napsal jednu ze svých raných básní, skladbu
Fantastické intermezzo.
V
Hříbku je dnes
Památník Antonína Sovy s expozicí věnovanou básníkovu dětství a mládí, a také příběhu jeho lásky k
Marii Kovaříkové, s níž se oženil roku 1900. Zastavte se také na
náměstí svatého Václava, kde malý Toník začínal se čtením a psaním; stará škola už nestojí, připomíná ji pamětní deska. Kousek od Hříbku je moderní
křížová cesta, na jejímž konci se od
kapličky svatého Rocha otevírá krásný výhled do kraje.
Vzpomínky na Pacov
V jednom z dopisů Sova napsal:
„Mám nejkrásnější vzpomínky na Pacov, rád jsem prodléval celé hodiny v Pacově za svého dětství, procházel městem i zámeckým parkem a první dětské hračky zdály se mi zázraky – byly z Pacova. Miloval jsem Pacov, lesy, krásná zátiší v nich i bystrý potok v lukách.“
Básník na
Pacov nikdy nezapomněl, vracel se sem i v době, kdy byl prvním ředitelem pražské
Městské knihovny. Od 20. let 20. století do Pacova pravidelně přijížděl v letních měsících. Bydlíval v domě tehdejšího starosty
Karla Kopala, kde také v noci z 15. na 16. srpna 1928 zemřel. Město Pacov se rovněž stalo místem básníkova posledního odpočinku. V únoru roku 1934 uložil syn Jan urnu se Sovovým popelem do žulového pomníku v sadech na okraji města. Dnes tudy vede
Sovova stezka, spojující
Pacov a Lukavec.
V posmrtně vydaném souboru básní Hovory věcí se ještě jednou vrátíme na cesty kolem Pacova:
Pohled do krajiny
V svém bílém hermelínu
krajina nádherná, sníh jiskře pobolívá.
A v slunci slnivém, nejhlubším stínu
důstojnost vážná, přísná, mlčenlivá.
Schoulený mráz
jde, šílí, do tamburin třaská
a zvoní rolničkami, hází,
i poskakuje, bičem práská
a tře se o větve a ploty,
jak na spřežení koní mlaská.
Den z cesty uhnout pobízí i čas,
jak šašek tragický když krále doprovází
a v stopách jeho cest
se po bláznovsku smává,
rád za hermelínem a stříbrem hvězd,
hopsavě, psovsky plíží se a pokulhává.