Na stopy
Antonína Sovy narazíte na mnoha místech v
Pacově i v okolí. Je tu
Muzeum Antonína Sovy, kde se básníkovi věnuje jedna z expozic s celou řadou unikátních dokumentů i básníkových osobních předmětů. Před zámkem stojí
Sovův pomník, v Pacově je samozřejmě i
ulice Antonína Sovy a na severním okraji města
park Antonína Sovy s dalším pomníkem, v němž je uložená urna s jeho popelem. Po
Sovově stezce se dá přes
vrch Stražiště dojít z
Pacova do
Lukavce, kde se odehrály první Sovovy básnické pokusy.
Studoval gymnázium v
Pelhřimově, Táboře a nakonec v
Písku. Práva v
Praze kvůli nedostatku finančních prostředků nedokončil. Zapojil se do spolku beletristů Máj a po přímluvě
Jaroslava Vrchlického dostal místo v redakci
Ottova slovníku naučného, kde řadil jednotlivá hesla. Stal se členem
Umělecké besedy a od roku 1890 jejím knihovníkem, v letech 1898 až 1920 byl prvním ředitelem
pražské Městské knihovny. V listopadu 1900 se oženil s
Marií Kovaříkovou (*1883), líbánky strávili v romantickém
lukaveckém Hříbku a v roce 1901 se jim narodil jediný syn. Věkový rozdíl mezi manželi a odlišné představy o vzájemném soužití ale po několika letech vedly k rozpadu vztahu, i když formálně se rozvedli až roku 1921.
Sova už před první světovou válkou trpěl řadou zdravotních problémů, způsobených syfilidou. Léčba ani návštěvy
lázní nepomáhaly, neobešel se bez kolečkového křesla a v roce 1920 odešel do důchodu. Znovu se pravidelně začal vracet na
Vysočinu do
Pacova. Bydlíval v domě tehdejšího starosty
Karla Kopala, kde také v noci z 15. na 16. srpna 1928 zemřel.
Mezi nejznámější poezii patří sbírky
Květy intimních nálad (1891),
Z mého kraje (1893),
Soucit i vzdor (1894),
Vybouřené smutky (1897),
Ještě jednou se vrátíme (1900) nebo
Hovory věcí (vydáno posmrtně 1929), z prózy pak například
Ivův román (1902),
Výpravy chudých (1903) či
Koloběh starostí a jiné povídky (1920).