Emil Frida se narodil v
Lounech, studoval na gymnáziích ve
Slaném a v
Klatovech, kde byl jeho spolužákem jeho nejlepší přítel a pozdější věhlasný lékař
Josef Thomayer. Už tehdy psal verše a právě Thomayer byl svědkem zrodu pseudonymu
Jaroslav Vrchlický. Když na jaře společně navštívili rozkvetlé
údolí řeky Vrchlice u
Kutné Hory, básníka nadchla nádherná příroda a okolní krajina. Dnes v údolí Vrchlice najdete
Vrchlického reliéf, vytesaný do pískovcové skály.
Na
univerzitě v
Praze studoval historii, filozofii a románské jazyky, navázal přátelství například se
Zikmundem Winterem a
Josefem Václavem Sládkem, a společně založili
literární skupinu Lumírovců. Zpočátku se Vrchlický živil jako vychovatel ve šlechtických rodinách, později pracoval jako tajemník
České akademie věd a umění. To mu poskytlo solidní existenční zajištění a možnost věnovat se ve volném čase literární tvorbě. Ta byla neobyčejně rozsáhlá, bohatá a také úspěšná; obsahuje přes 80 básnických sbírek a desítky divadelních her, z nichž nejznámější je
veselohra Noc na Karlštejně. Byl také prvním českým autorem, nominovaným na
Nobelovu cenu za literaturu, cenu ale nikdy nezískal.
Když v roce 1892 vyšla sbírka
Okna v bouři a v ní verše
„...Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu, ale v srdci věčný máj, šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy, šel pouští a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí,“ málokdo věděl, že inspirací pro toto dílo byl otřes v básníkově soukromém životě. Už při studentských cestách do
Veltrus se seznámil se spisovatelkou
Žofií Podlipskou, která sem jezdila na letní byt, a do o dvacet let starší ženy se bezhlavě zamiloval. Podlipská se snažila Vrchlického obdiv přesměrovat na svou dceru
Ludmilu. Skutečně se vzali a zdálo se, že jde o šťastný vztah, alespoň Vrchlický jej tak vnímal. Měli tři děti, žili společně se Sofií Podlipskou v bytě na
Karlově náměstí v
Praze, později na dnešním
Rašínově nábřeží. Pak se ale Vrchlický dozvěděl, že mu je jeho žena nevěrná, a byl zřejmě jediný v Praze, kdo to nevěděl. Ludmila měla asi osm let poměr s hercem
Národního divadla Jakubem Seifertem (který mimochodem hrál
Karla IV. ve Vrchlického
Noci na Karlštejně) a ten byl také otcem dvou ze tří Ludmiliných dětí. Vrchlický se po tomto zjištění zhroutil; děti přijal za své a naoko vše v manželství zůstalo při starém, ale nikdy Ludmile neodpustil.
Vrchlický získal řadu cen, vyznamenání a čestných občanství mnoha měst, roku 1901 jej císař
František Josef I. společně s
Antonínem Dvořákem jmenoval doživotním členem Panské sněmovny Říšské rady ve Vídni. Konec jeho života poznamenaly deprese a nakonec záchvat mrtvice v roce 1908, po němž již nebyl schopen psát ani číst. Pobýval v sanatoriích v
jižních Čechách a v istrijské Opatiji. V roce 1911 se Vrchlický odstěhoval od rodiny do
Domažlic, kde roku 1912 v pouhých 59 letech zemřel. Je pohřben na
vyšehradském Slavíně.