Vystudovala FTVS UK a poté absolvovala dva roky studia na konzervatoři Jaroslava Ježka. Je šestinásobná mistryně republiky z let 1981-1986 s RH Praha a juniorská reprezentantka ČSSR se ziskem bronzové medaile na MEJ 1982. V letech 1981-1988 byla členkou ženské reprezentace ČSSR, se kterou vybojovala v roce 1987 bronzovou medaili na ME v Belgii. S vrcholovým volejbalem se rozloučila v sezóně 1988/89 v týmu TSV Vilsbiburg se startem v německé Bundeslize. Úspěšnou sportovní kariéru nahradila neméně úspěšnou kariérou jazzové zpěvačky. Vydala několik sólových alb a stále koncertuje u nás i po světě. Zároveň je hrdou maminkou třech velmi úspěšných sportovců. Rychlostního kanoisty a trojnásobného olympijského medailisty Josefa Dostála (*1993), beach a snow volejbalistek Anny (*1991) a Magdalény (*1995) Dostálových.
Jaké byly Vaše sportovní začátky? Vedli Vás rodiče ke sportu?
My jsme taková sportovní rodina. U nás se zastávaly principy kalokaghátie, jednoty ducha a těla. Tatínek dělal atletický desetiboj, skákal na lyžích a mimo jiné hrál s maminkou i volejbal. Hrál i na klarinet, saxofon a piano. Já jsem do deseti let dělala se starší sestrou gymnastiku ve Slavoji Vyšehrad. Jenže tam se nám smáli, že jsme děsně veliký. Tak nás rodiče dali na volejbal. Takže mám super základ z gymnastiky a atletiky. Přešla jsem tedy do klubu Rudá hvězda, což bylo takové nejlepší středisko pro mládež u nás. Zpětně jsem byla hrozně vděčná mámě, která nás tam odvedla. Tam jsem se naučila základy, které jsou hrozně důležité. To mi jistě všichni potvrdí.
Rodiče Vás vedli i k hudbě. Proč zvítězil volejbal?
Protože trénovat piano mě nebavilo. Od pěti let jsem sice hrála na klavír, ale v okamžiku, kdy jsem si mohla vybrat …
Kdo byl Vaším prvním trenérem? Vzpomenete si?
Zdeněk Mayer. On to s dětmi hrozně hezky uměl a vlastně mně takhle ovlivnil celý život. Tam mi řekli, že mám obrovský předpoklady a naděje, a že když vydržím, tak se dostanu do reprezentace.
A to byl Váš cíl, dostat se do reprezentace?
U nás v rodině to takhle od začátku prostě máme. Že když už, tak prostě úplně nejvýš! Jsme taková hrozně závodní rodina, která soutěží prostě v čemkoliv. Jestli se teď zvedneme a budeme první u dveří nebo na kolik skoků přeskáčeme chodník.
Měla jste štěstí na dobrý sportovní kolektiv?
Jako hráčky jsme měly skvělý tým! Když jsme se připravovaly v roce 1986 na mistrovství světa, hodně jsme cestovaly a tam jsme se ohrávaly. Byly jsme v Číně, v Japonsku a dokonce v Severní Koreji. Já jsem byla hráčka, která to na hřišti vždycky dokázala hrozně vyhecovat a rozpohybovat, rozkřičet a rozfandit. To si myslím, že bylo mé velké plus. A potom to, že jsem vždycky držela partu, třeba i s kytarou. Vtípky, srandičky, písničky. Muzika nás hodně stmelovala. I na dlouhých cestách jsme se tak dobře bavily.
Účast v reprezentaci pro Vás znamenala hodně, že?
Určitě! To byla čest!
Jaký klub byl Vaším největším konkurentem, když jste hrála za Rudou hvězdu?
UK Bratislava. To jsme se spolu asi deset let rvaly o titul. S ostatními jsme hrály, občas na nás někdo dosáhl, ale my jsme byly v podstatě základ nároďáku. Měly jsme tam asi osm a UK Bratislava pět reprezentantek.
Jaké období ze sportovní kariéry bylo pro Vás nejdůležitější?
Nejdůležitější roky byly jistě v tom klubu, kde jsme získaly asi šest titulů Mistra republiky žen. Pak účast na Mistrovství světa v roce 1986 a zásadní bylo Mistrovství Evropy v roce 1987, kde jsme byly třetí. A to byl taky ten důvod, proč jsem v Síni slávy. Já mám něco přes 200 mezinárodních startů a vlastně deset let v reprezentaci. Byla to dlouhá, ale krásná kariéra.
Jednu sezónu jste hrála i za německý klub.
To bylo v době, kdy jsem ještě neměla rodinu. Vystoupila jsem z reprezentace a chtěla jsem zvolnit. I když to byla nejvyšší liga, tak se trénovalo jen jednou denně. A to bylo fajn. Jela jsem tam se svým bývalým manželem, který v té době dělal trenéra kanoistiky a tak ho uvolnili. Chvilku s námi i jezdil jako masér. Do Německa jsme šli spolu v říjnu 1989, v listopadu byla revoluce a my jsme se vraceli v květnu. Na další sezónu mě tam chtěli znova, ale já si podala přihlášku na konzervatoř a také jsem zjistila, že jsem těhotná.
Existuje nějaký ideální prototyp volejbalistky, který je předurčen k úspěchu?
Dneska je to stále těžší, aby se z Vás stal dobrý hráč. Já si myslím, že hráč musí mít dobré pohybové základy. Dřív za nás stačilo, když jste volejbal začala hrát v deseti letech. Dneska možná začínají dřív, ale jsou až moc specializovaní. Řekla bych, že je potřeba mít širší základnu. Tedy, aby všichni měli atletické základy, obratnost a všestrannost, a pak jít teprve na balóny. Volejbal je samozřejmě limitovaný výškou. Musíte se podívat i na rodiče a víte, že to dítě prostě nevyroste. Důležitá je houževnatost, inteligence, a univerzálnost je ve volejbale taky výborná. Jedna z nejdůležitějších věcí je ovšem zdraví. Správná genetická výbava, aby člověk vydržel ty šílené zátěže. Naše generace třeba trénovala až moc. Trénovalo se šest hodin denně. A pak zjistili, že je to zbytečně moc a nemá to tu efektivitu. Na soustředění to bylo až osm hodin denně. Dneska je to mnohem víc prozkoumaný. Vše jde přes počítače, přes krev, přes biochemické ukazatele. Takže i v tomhle to dosti postoupilo, aby trénink byl efektivnější.
Co je pro Vás důležitější? Vaše sportovní kariéra nebo ta pěvecká?
To je, jako kdybyste se mě ptala, které dítě mám nejradši. Je to takové komplexní. Život mi to takhle prostě přinesl a zaplať Pánbůh, že to přinesl takhle postupně. A lze říct, že asi i kvůli tomu mému tahu na bránu, který jsem ze sportu a z rodiny získala. Vždy jsem mířila co nejvýš a co nejlíp. I ve volejbale. Jsou to vše splněné sny, což tak trochu ani nechápu. To, že se mi splnilo dostat se do nároďáku a vyhrát medaili. Potom cesta do Ameriky, i že jsem zpívala v Semaforu s Ferdou Havlíkem. To byly pro mě nepochopitelné věci. Nebo jak dlouho jsem čekala na děti a pak přišly tři, takový šikovný, krásný a povedený.
Jak jste se dostala ke zpěvu?
Začala jsem zpívat po porodu. Můj táta mi tehdy řekl:
„Tak už se k tomu volejbalu nevracej, zpívat můžeš do sta a ten volejbal tě bude živit už jen pár let.“ Bylo mi už třicet, takže jsem na něho dala.
Kdy přišly první nabídky?
Táta mě doma u piana vždy přemlouval, ať to jdu zkusit k nim do kapely. Oni byli doktoři a hráli „doktorský jazz“. A tak jsem šla. Kariéru ale odstartoval telefonát od Ferdy Havlíka, jestli bych prý k nim nešla zpívat místo Věry Křesadlový. To mě překvapilo, ale říkala jsem si, proč ne? On byl opravdu profesionál a zároveň to měl vždycky jako zábavu. Od té doby se všechno začalo krásně vyvíjet. Byla jsem dvakrát do týdne v televizi nebo v Českém rozhlase.
Co považujete z Vaší pěvecké kariéry doposavad za největší osobní úspěch?
Já považuji za nejdůležitější, že jsem se dostala k tomu Ferdovi Havlíkovi do kapely, nebo že jsem byla pozvaná k panu prezidentovi Václavu Klausovi zpívat na Hradě. On měl rád volejbal i jazz. Pak i to, že jsem se dostala do Ameriky na festival. To si myslím, že byl takový nejkrásnější zážitek. Nebo že jsem se dostala do Toronta a tam zpívala našim krajanům. Anebo, a já to mám pořád s tím sportem, že když se vyhlašuje nejlepší kanoista nebo volejbalista roku, tak si mě tam taky pozvou, abych zazpívala. Pořád zpívám v zahraničí, v Itálii, v Rakousku, v Dánsku a je krásný, že mě pořád ještě chtějí.
Máte velmi úspěšné děti. Vy jste je vedla ke sportu už odmala?
Už od malička moje děti hrály na piano, kytaru, zpívaly a dělaly sport. Chodila jsem s nimi na gymnastiku, aby už od malička měly pohyb. Zároveň jsme je jako rodiče přihlašovali do dobrých škol, aby měly i dobré vzdělání. Já si myslím, že by to tak mělo být.
A to je bavilo? Děti Vám nekladly žádný odpor?
Já vždycky říkám, že ty děti potřebují takový lehký nátlak. Ale my jsme na ně vždy byli takoví láskyplní. Vždy jsme se jim snažili vše rozumově zdůvodnit, proč to mají dělat, i když někdy je musíte donutit cvičit. Vždycky to bylo takový, aby je to bavilo, aby to uměly i v sobě sportovně překonávat.
Jejich sportovní kariéra pak byla pro ně přirozenou volbou?
Ano. Jenom jsme čekali, co si vyberou. Třeba Pepíček. Já mu říkám Pepíček, i když má dva metry. On začínal na atletice a chodil na judo, aby získal obratnost, protože už odmalička byl velký. Hrál hokej a fotbal. My jsme nechtěli, aby šel v našich šlépějích. Jen aby si mohl vybrat.
A přesto se tak stalo.
A přesto se tak stalo, protože v té loděnici, kde můj muž jezdil na lodi, pan správce mazal super chleba se škvarky. Takže to bylo taky důležitý. A holky, stejně jako já, hrají volejbal. Je to hezký, že se to v té naší rodině drží. Možná, že kdybychom je moc nutili, tak to dělat nebudou.
Musíte být jistě na své děti velmi pyšná.
To jsem, hrozně moc! A ony jsou i lidsky krásné bytosti. My všichni držíme pospolu a máme mezi sebou hrozně hezké vztahy. A hrozně si toho vážím a chtěla bych, aby to vydrželo co nejdéle.
Hrajete i dnes volejbal?
Pořád ještě hraju za ČZU Praha, kde si zasmečuju. V pražské AVL Praha hraju nahrávačku chlapům. Pak chodím hrát beachvolejbal. Dcery teď byly na mistrovství republiky ve snowvolejbalu, a já jsem si udělala i svůj tým a byli jsme pátí. Takže zkouším pořád nový věci.
Vždy jste byla velmi cílevědomá. Jaké cíle jste si stanovila dnes?
Teď je můj největší plán fandit Pepíkovi na olympiádě v Tokiu. Také bych chtěla natočit sólovou desku s kapelou, se kterou hraji. Mám výborného pianistu. Chtěla bych zaznamenat tuto dobu, kdy mám ještě hezký hlas. A taky nahrát písničky, které teď zpívám. A dokonce jsem si myslela, že by tam i Pepík něco zazpíval. On má nádherně hluboký hlas. Nebo i Magdalénka s Aničkou, protože taky hezky zpívají. Jinak se těším, až budu mít vnoučata a doufám, že volejbal budu hrát ještě dlouho, protože je to úžasná hra a strašně mě baví.
Snímek z úspěšné hráčské kariéry. Mistrovský celek RH Praha v sezoně 1986/87, Eva v horní řadě třetí zleva s č. 3, nalevo trenér Petr Kop, napravo jeho asistent Richard Bönisch.
S
nímek je z Městského divadla v Brně, kde v roce 2011 proběhly oslavy 90 let existence českého volejbalu, a kde se spolu se Zdeňkem Mertou postarala o hudební vložky programu.