Kosmas a Kosmova kronika – nejstarší svědectví o české historii

Podobně jako by každý Čech měl alespoň jednou v životě vystoupit na  památnou horu Říp, měl by si přečíst také Kosmovu kroniku. Překvapivě čtivá kniha – a také jedno z nejvýznamnějších literárních děl, které v českých zemích ve středověku vzniklo – předkládá čtenářům tisíc let staré příběhy našich dějin. Jak to bylo doopravdy se už sice po staletích nedozvíme, ale napínavé i poučné příběhy jsou výmluvným svědectvím o době svého autora a o práci středověkého kronikáře z přelomu 11. a 12. století.

Kronikář Kosmas se narodil v rodině duchovního, což určilo i jeho životní dráhu. Studia zahájil v Praze a dokončil je v zahraničí. Možná podle tehdejších obyčejů vystřídal více škol, zřejmě v Mantově a Ostřihomi, studia však zakončil na velmi prestižní škole v Lutychu / Liège v dnešní Belgii.

Nejpozději v roce 1091 se Kosmas vrátil do Čech, kde se stal děkanem svatovítské kapituly a po svém návratu také založil rodinu. Na kněze byl vysvěcen až v roce 1099; patřil ke světským kapitulním kněžím, pro které byla manželství běžná. S manželkou Božetěchou měl syna Jindřicha; jednoznačně se nepodařilo určit, zda jde o pozdějšího významného olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (asi 1083 – 25. června 1150 Olomouc).
V domácích podmínkách platil Kosmas za vzdělaného muže, který měl plnou kvalifikaci k tomu, aby napsal Kroniku Čechů / Chronica Boemorum. Ta se stala jak základním kamenem českého dějepisectví, tak inspiračním zdrojem pro pozdější generace i historiky. Kronika začíná potopou a rozchodem národů od babylónské věže, jako báje jsou vyprávěné i nejstarší dějiny. Čechy Kosmas popisuje jako kraj „kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo.“ Přes Praotce Čecha a jeho bájné potomky se Kosmas ve svém líčení dostává až k Bořivojovi, prvnímu křesťanskému českému knížeti, a pokračuje přes další Přemyslovce až k nástupu knížete Soběslava I. (1125) a smrti císaře Jindřicha IV. Kniha končí zápisem o Kosmově smrti, a latinsky psané dílo tak zůstalo nedokončené.

Na Kosmovu kroniku navázali další autoři a jako zdroj informací ji používala většina pozdějších středověkých kronikářů. Čerpala z ní Dalimilova kronika, nejstarší česky psaná kronika z počátku 14. století, i kronika Václava Hájka z Libočan, dokončená roku 1539. Původní rukopis se nedochoval a dnes je známo celkem patnáct rukopisů. Nejznámější je Budyšínský rukopis z přelomu 12. a 13. století, uchovávaný v Národním muzeu v Praze. Poprvé byla Kosmova kronika vydána tiskem roku 1602 v Hannoveru.