Na
Českolipsku v obci
Sloup stojí stejnojmenný
skalní hrad, postavený ve 13. století na 30 m
vysoké pískovcové skále. Těžko dostupná skála poskytovala lidem bezpečný úkryt zřejmě odnepaměti. Nálezy zde objevené dokládají zdejší
pravěké osídlení lidmi. Počátky osídlování Sloupu sahají za hranici
čtyřech tisíc let. Podle sporých stop, které zde středověk zanechal, nelze přesně určit zda šlo o hrad coby panské sídlo, či o pouhé útočiště pro okolní obyvatele v čase ohrožení. Také nelze mluvit o „založení hradu“, pravděpodobnější je postupný a zpočátku
živelný vznik jednotlivých objektů ve skále. Teprve později mohl některý z Ronovců přistoupit k systematičtějšímu vytváření opevnění.
Po většinu času
od počátku 14. století až do začátku století 17. patřilo sloupské panství
Berkům z Dubé, příslušníkům rodu Ronovců. Na hradě sídlil "lapka"
Mikeš Pancíř ze Smolna, který v pohusitské době těžil z
místních válek vedených pány zdejšího pomezí
a hornolužickým Šestiměstím. Patřil k aktérům několika vpádů do Lužice, kde působil značné škody. Při trestných výpravách lužického a litoměřického vojska v letech 1444 a 1445 bylo opevnění na skále pobořeno a Mikeš "vypuzen".
Během třicetileté války byl hrad
definitivně zničen.
Jak hrad vypadal
Délka skály činí necelých 100 m a šířka asi 60 m.
Skála byla v průběhu historie lidmi značně přizpůsobována a
postupně doplňována o další objekty. Množství skalních prostor, světského i sakrálního určení bylo vytesáno a dostavováno jak uvnitř skály, tak i na jejím povrchu. Tyto skalní objekty jsou vzájemně důmyslně
propojeny. Sloupský hrad pravděpodobně nestál přímo na skále, ale na vysušeném místě při jejím severovýchodním úpatí, kam byl možný
přístup asi jen po dřevěné konstrukci s mostem. Z hradních budov se dodnes nic nedochovalo
Na vrcholu při obvodu skály najdeme několik nevelkých prostor hrubě zahloubených do skály, nepříliš pravidelného tvaru. Bývaly zakryty
dřevěnými přístřešky, případně nástavbami. Za zmínku stojí obdélníková místnost, výjimečně situovaná do hlouby skály, nikoliv na povrchu, která byla při barokní přestavbě úhlopříčně protnuta novou chodbou s
dozděnými stěnami. V „řezu“ stěny je patrný
zbytek středového pilíře, podpírajícího plochý strop. Zajímavá je také džbánovitá, 7m hluboká zásobnice na obilí se stropním otvorem ústícím na temeni skály. Dnes je přístupná z boku. Ve stěnách široké západní a především severní rozsedliny najdeme
množství kapes prozrazujících někdejší osazení masivních dřevěných konstrukcí. Jihovýchodní stěnu hradu zdobí sluneční hodiny, které namaloval zdejší poustevník Václav Rincholin. Původně byly na skále hodiny dvoje, ale při renovaci v roce 1752 byly obnoveny pouze jedny a druhé na jihozápadní straně potom zanikly.
Severní
rozsedlina se studnou a několika skalními místnostmi byla součástí středověkého a dříve i barokního vstupu, dnes uzavřeného. I zde došlo k barokním úpravám a romantikům se nebude líbit, že dnešní vzhled „
rytířských schodů“ nepochází z rytířských dob, byť schodiště je v místech, kudy se ve středověku nahoru tlačili do úkrytu před nepřítelem udýchaní vesničané se svými ranci.