František Antonín Míča se narodil v
Náměšti nad Oslavou, kde jeho otec krátce působil jako varhaník. Pocházel z muzikantské rodiny; hudební vzdělání mu poskytli otec a strýc, talent zdědil i jeho synovec
František Adam Míča, osobní přítel
W. A. Mozarta.
Po hudebních začátcích u svého otce Míča nastoupil do služeb
hraběte Questenberka jako komorník a odcestoval s ním do Vídně. Hrabě měl rád hudbu, ale místo aby si najímal drahé profesionální hudebníky, raději hudbě vyučoval své méně náročné a lacinější poddané. Právě tak tomu bylo s Františkem Antonínem Míčou. Společně s dalšími amatérskými hudebníky se zdokonalil hraním v hraběcí vídeňské kapele, ale protože měl větší talent než jiní, absolvoval zřejmě i kompoziční školení u císařského dvorního kapelníka
Antonia Caldary a dvorního skladatele
Ignazia Contiho. Kolem roku 1722 se Míča vrátil do
Jaroměřic nad Rokytnou, kde nadále působil jako kapelník, skladatel, upravovatel hudebních děl, organizátor operních představení a také příležitostný tenorista.
Míča byl vcelku plodný autor, i když řada jeho děl se nedochovala a z některých existují jen zlomky. Ví se, že šlo jak o drobné skladbičky jako baletní vložky či nové árie do italských oper, tak kantáty, symfonie, oratoria i opery. Ta nejdůležitější se jmenuje
O původu Jaroměřic na Moravě, v italském originále
L’Origine di Jaromeriz in Moravia. Míča ji zkomponoval v roce 1730 a již ten rok byla na zámku představena nadšenému publiku.
Název klame, opera nemá s pověstí o založení Jaroměřic ani se samotným městečkem nic společného a hlavní postavy by se mnohem lépe vyjímaly v galantních italských operách. Její výjimečnost spočívá v něčem jiném: v době, kdy byla čeština ve vlastní zemi popelkou a vzdělanci by si raději ukousli jazyk, než aby hovořili jazykem služek a čeledínů, hrabě Questenberk požádal jaroměřického děkana
Antonína Ferdinanda Dubravia, aby italský text přeložil do češtiny a opera se tak předváděla v obou verzích, italské i české. Je tak známá jako vůbec první opera, která byla přeložena do češtiny a v tomto jazyce také na
zámecké scéně v Jaroměřicích provedena.
Jaroměřičtí si operu zamilovali, zejména pak jadrná lidová intermezza, v nichž vystupují dvě postavičky, reprezentující hraběcí poddané. Jejich jména Hajdalák a Bumbalka napovídají, v jakém duchu se asi intermezza nesla a také jak nelichotivě šlechta viděla své poddané. Podle profesora
Vladimír Helferta, který si hudbu na
jaroměřickém zámku vybral za svou habilitační práci, prý mezi představitelkami Bumbalky vynikala jistá
Tereza Davidová; ráda pila a v opilosti pak silně chraptěla. V první česky zpívané opeře tak možná byla i první česká divadelní role, kterou autor psal přímo pro konkrétní herečku.