Narodil se v
Lysé nad Labem jako syn evangelického faráře. Studoval na Akademickém gymnáziu v
Praze, středoškolská studia dokončil na gymnáziu v
Kolíně (1897), kde ho učil nadšený orientalista Justin Václav Prášek. Kromě tehdy povinné latiny a klasické řečtiny se
Bedřich Hrozný naučil základům
hebrejštiny a
arabštiny. Ve svých studiích pokračoval na přání otce na bohoslovecké fakultě vídeňské univerzity. Zde vydržel pouhý jeden semestr a přestoupil na fakultu filosofickou, na níž se věnoval zejména
orientálním jazykům, především
akkadštině,
aramejštině,
etiopštině,
sanskrtu a
sumerštině. Za dobu svého studia zvládl celkem deset orientálních jazyků. V roce 1901 získal doktorát a stipendium na Berlínské univerzitě. Ta spolu s Oxfordskou univerzitou tehdy představovala špičkové badatelské pracoviště orientalistiky. Těžištěm jeho vědecké práce byl
klínopis, tedy studium sumerských a akkadských textů. V roce
1904 odjel s prof. Ernstem Sellinem do
Turecka, Sýrie, Palestiny a Egypta, kde se podílel na
vydávání klínopisných textů. Po návratu do Vídně pracoval v Univerzitní knihovně, kde roku 1909 získal definitivu.
Uprostřed první světové války v roce
1915 (byl sice odveden, ale sloužil jako písař štábu ve Vídni) poprvé předložil
rozluštění klínového písma současně s prvním stručným
nárysem mluvnice tohoto jazyka, jímž byl, jak se ukázalo, jazyk chetitský. Kromě toho také zjistil, že
chetitština patří ke skupině tzv. indoevropských jazyků, a je tedy příbuzná s řečtinou, latinou, indickými jazyky apod. Díky Bedřichu Hroznému se dnes chetitština vyučuje po celém světě.
Klínové písmo a Chetité
Chetité vládli Malé Asii od 1
8. do 12. století před naším letopočtem a byli zdatnými soupeři, ale i spojenci egyptských faraonů. Patřili k indoevropským národům, a vytvořili říši zahrnující dnešní Malou Asii, Sýrii, Libanon a část Palestiny.
Jazyk, který používali přibližně v obdob
í 2. – 1. tisíciletí před naším letopočtem, je dnes již vymřelý a patří do anatolské skupiny indoevropských jazyků. Je nejstarším zaznamenaným indoevropským jazykem; k jeho zápisu obyčejně sloužil klínopis.
Klínové písmo bývalo jedno z nejstarších starověkých písem, kterým se psalo až do prvního století po Kristu. Zaniklo pravděpodobně vynálezem papíru a inkoustu. Pojem klínové písmo znamená způsob zápisu, tj.
styl psaní znaků starověkých písem. Ve starověké
Mezopotámii k tomu sloužily běžně dostupné prostředky, totiž
hlína a rákos. Principem zápisu byly shluky znaků prokládaných různými piktogramy. Hliněné destičky sloužily k zaznamenání
úředních zápisů,
obchodních smluv či
zákonů. Používaly je i kláštery a byly nalezeny i tabulky se soukromou korespondencí. Při vykopávkách v antické Kaneši (dnešním Turecku) nalezl Bedřich Horzný řadu klínopisných destiček v tzv.
kapadocké akkadštině – tyto destičky jsou dodnes uloženy na
Univerzitě Karlově v
Praze.
Jazykovědec, archeolog a objevitel antického Kaneše
Bedřich Hrozný je široké veřejnosti znám především jako jazykovědec, málo lidí však ví, že byl i archeologem. V polovině dvacátých let minulého století prováděl
archeologické výzkumy na Předním východě, zejména v
Sýrii a v
Turecku. Roku
1924 získal peníze na první českou expedici do Šech Sadu, kde v dubnu téhož roku začaly výkopy. V roce
1925 se mu na další expedici v Kaisarii, na kopci Kültepe (antická
Kaneš), podařilo při vykopávkách v Malé Asii objevit přes
1000 hliněných tabulek, popsaných klínovým písmem a obsahujících smlouvy a dopisy
asyrských kupců z druhého tisíciletí před naším letopočtem. Tento obchodní archiv marně hledaly desítky vědců. Potvrdilo se mj. i to, co Hrozný zjistil již při studiu klínových textů sumersko-babylonských: Už
staří Sumerové 3 tisíce let před naším letopočtem
znali slad a uměli vařit pivo podle celé řady receptů. Je zajímavé, že jelikož chtěl kopat i v okolí kopce Kültepe, musel odkoupit přilehlou louku, jako majitele této louky nechal zapsat Československý stát. Při těchto vykopávkách bylo nalezeno
chetitské město Kaneš.
V listopadu 1925 se ale musel vrátit zpět do Československa. Zde roku
1929 založil mezinárodní vědecký časopis
Archiv Orientální a
přednášel na řadě univerzit. Roku 1939 měl možnost emigrovat, ale nabídku odmítl, během války byl zvolen
rektorem Karlovy univerzity. V roce
1944 jej postihla
mrtvice a k vědecké práci se už nevrátil ani po osvobození Československa.
Zemřel v prosinci
1952 a byl pochován v
Lysé nad Labem na evangelickém hřbitově.