Zvonice, která sloužila zároveň i jako požární hláska a sídlo ponocného, byla sice budována spolu s kostelem sv. Mikuláše, ale její větší část byla postavena až po dokončení chrámu. Od května 2019 je zvonice znovu přístupná pro veřejnost.
Z historie věže
Stavbu navrhl a postavil významný barokní architekt Kilián lgnác Dienzenhofer. Jeho žák a zeť Carlo Lurago ji pouze doplnil o některé detaily. Věž byla stavebně dokončena již roku 1752, i když oficiálně se datuje ukončení prací až k roku 1755. Dva roky na to byla budova poškozena při pruském obléhání Prahy.
Výška věže je stejná jako výška vedlejší kopule chrámu, ochoz se nachází 39,62 m vysoko a je přístupný po 215 schodech. Ačkoli se může na první pohled zdát, že věž náleží ke kostelu sv. Mikuláše, nepatřila nikdy církvi, ale byla vždy součástí obecního majetku Malé Strany.
Od 60. let 20. století se v duchu tehdejšího režimu změnil účel stavby – na pozorovatelnu Státní bezpečnosti, pro sledování západních ambasád sídlících v okolí věže.
Starší byt věžníka s černou kuchyní
Muzeum hlavního města Prahy ve zvonici otevřelo
I. etapu stálé expozice „Custos Turris / Strážce města“ , která nese název Starší byt věžníka s černou kuchyní, a návštěvníkům přiblíží, jak vypadala černá kuchyně, která se na Svatomikulášské městské zvonici skutečně zachovala. Byt věžníka představí řešení bytu obecního zaměstnance, který zde mohl po dobu služby žít i s celou rodinou.
Byt věžníka představuje úsporně řešený byt, kde obecní zaměstnanec žil po dobu služby často i s celou rodinou. Byt je ukázkou standardu bydlení nižších vrstev v metropoli druhé poloviny 18. století. Nejednalo se o příliš komfortní bydlení, obyvatelé si často stěžovali na zimu či těžkosti s vytápěním.
Černá kuchyně byl standardní prostor pro vaření a topení ve všech dobových typech obytných staveb. Skládal se z jednoduchého dymníku, kudy odcházel kouř (klenba s dřevěným překladem zvaným mandrholec), vařící podesty a přikládacího a dymného otvoru kamen. K základní výbavě patřilo zpracované dřevo, několik kusů nádobí na vaření, nádoba na vodu, nářadí na obsluhu topenišť a osvětlení.
Chodba, o které nejsou záznamy
Při rekonstrukci v roce 2018 narazili dělníci na
doposud zazděnou chodbu se schodištěm vedoucím do podzemí pod věží. O tajemné chodbě přitom neexistují dostupné záznamy. Kvůli zavalení sutí zatím také nikdo netuší, kam až vede a co skrývá. Stáří chodby se odhaduje na
polovinu 18. století, tedy do doby, kdy byla postavena samotná věž zvonice. Chodba je vyzděná, stejně jako celá věž.
Při průzkumu zásypu podzemí bylo nalezeno
velké množství kamenných prvků z doby největší opravy věže v letech –1880–1881. Ze suti byla vyjmuta řada předmětů denní potřeby ze života věžníků (
nádobí, obuv, kamnové kachle apod.). Část schodiště do podzemí, tedy k zamýšlenému prostupu do krypty, byla ubourána pro potřeby vedení kanalizační štoly v době velké přestavby. Nyní je představa o dění v dolní části věže kompletní.