Pomník valašské ovci najdete na jihozápadním svahu vrchu Kozlena (886) na Gruni u Starých Hamrů. Valašské ovce do Beskyd přivedli první osadníci – Valaši, kteří přišli z východu. Toto plemeno ovcí bylo velmi houževnaté a přečkalo tvrdé podmínky celoročního pobytu venku. Dnes má svou plemennou knihu.
Valašské ovce (valašky) patří do
beskydské krajiny. Přivedli je sem první osadníci, přicházející po hřebenech hor od východu. Pásli je
nejdříve v listnaté části lesa, nejraději
pod javory. Později se pastvou a klučením horské polany rozšiřovaly v rozsáhlé pastviny.
Koliby pastýřů se časem změnily na trvalá obydlí. Ovce poskytovaly svým majitelům vše, co potřebovali k životu:
mléko, z něhož se vyráběly sýry, maso, vlnu a kožešiny na ošacení. Říkalo se, že ten, kdo v době největší bídy a vystěhovalectví na začátku dvacátého století vlastnil 30 až 40 ovcí – valašek, se nemusel stěhovat za živobytím do Ameriky.
Ovce se chovaly ve velmi tvrdých podmínkách,
byly celoročně venku. V létě se pásly na chudých pastvinách a musely vydržet zdejší dlouhotrvající deště. Pastýř, který celé léto pásl a dojil,
neměl čas na sklizeň a uskladnění dostatku krmiva na zimu. Proto se ovce v zimě často musely spokojit s četynou – chvojím smrků a jedlí. Zimu ovce přečkaly
v zimních košárech (ohradách), které se nazývaly mraznice. Takové životní podmínky úspěšně přečkalo jen to
nejodolnější plemeno ovcí – valaška. Její dlouhá,
hrubá a splývavá vlna se při dešti sklopí, voda steče po povrchu rouna jako po šindelové střeše a zvíře nepromokne.
Ve dvacátém století byly valašky
překřižovány cizími plemeny s jemnější vlnou a vyšší užitkovostí. Zušlechťování původní valašky bylo tak důkladné, že se na ni málem zapomnělo a okolo
roku 1980 se už psalo, že je vzácnější než sibiřský tygr. Na poslední chvíli se podařilo několik posledních kusů z Československa zachránit a soustředit v
JZD na Starých Hamrech. V současnosti je plemeno ovcí, které spoluvytvářelo beskydskou krajinu,
zachráněno a má i svou plemennou knihu.