Česko mezi řádky: Šikmý kostel, Karviná a Karin Lednická

Některá města mizí pomalu – tiše, v prachu času. Jiná zmizí naráz a beze stop. A pak jsou ta, která nezmizí úplně a zůstávají s lidmi jako vzpomínka, jako varování, jako příběh, který si zaslouží být vyprávěn.

Karin Lednická (*1969) se v Karviné narodila, vyrostla v Havířově a nyní žije v Ostravě. Své knihy vydává ve vlastním nakladatelství Bílá vrána, které samo o sobě působí jako literární akt nezávislosti. Když v roce 2020 vydala první díl své trilogie, netušila, že probudí tolik emocí a zájmu. Šikmý kostel se stal čtenářským hitem, dostal se do seznamů doporučené četby a na Kudy z nudy jsme ho samozřejmě zařadili do seriálu Česko mezi řádky.
 

Příběhy zmizelého města

Román zároveň otevřel diskusi o zapomenutých kapitolách našich dějin. Příběh ztracené staré Karviné se stal mostem mezi minulostí a dneškem. Čtenáři oceňují nejen autenticitu a jazykovou věrnost, ale také způsob, jakým spisovatelka pracuje s pamětí místa a hlasem těch, kteří byli historií umlčeni. Trilogie má silný dokumentární základ a zároveň poetiku, která citlivě propojuje osobní osudy s osudem regionu. I to přispělo k mimořádnému ohlasu: knihy se dočkaly několika dotisků, čtou je studenti, senioři, lidé z Karviné i ti, kteří o městě nikdy dřív neslyšeli.
 

Karviná – město, které se propadlo

Na začátku 20. století byla Karviná město plné života s radnicí, pivovarem, hotely i plovárnou. Stál tu zámek Solca a dva kostely, rozvíjely se živnosti, obchody, spolková i kulturní činnost. Pak ale přišlo uhlí, a to, co bylo hybnou silou překotného rozvoje, nakonec vzkvétající město navždy zničilo. Vinou lidské hamižnosti, poddolování, poklesů terénu a demolic se téměř celá stará Karviná pomalu propadala do země, až docela zmizela. Trosky domů zarostly trávou, ulice si vzal zpátky les. Vzpomínky byly nuceně vymazány, lidé odsunuti a přesídleni.
 
Dnešní Karviná vznikla sloučením několika obcí až po druhé světové válce o něco dál směrem na severovýchod. Jen kostel sv. Petra z Alkantary dál ční šikmo k nebi jako poslední připomínka ztraceného města, které se kvůli neřízené těžbě uhlí začalo propadat a nakonec bylo srovnáno se zemí.
 
Postupné proměny šikmého kostela jsou zaznamenány i na obálkách tří románů – kostel vidíme v proměnách času, od jádra hornického městečka až po stavbu divně zabořenou do země. Jak k tomu došlo? Ještě před sto lety kostel stával na kopci, na kterém v zimě sáňkovaly děti. Během pár desetiletí ale půda pod ním kvůli poddolování poklesla téměř o čtyřicet metrů. Kostel měl namále a dokonce byl určen k demolici. Po rekonstrukci se sice opět zaskvěl v celé kráse, jen na kopeček ho už nikdy nikdo nevrátí. Ten zmizel podobně jako město, které se rozkládalo kolem něj.
 

Literární hrdinové a reálná historie

Ze šikmého kostela se díky románu Karin Lednické stal symbol, místo setkávání a také výchozí bod pro tematické vycházky po stopách Barbory, Julka, Ludwika a dalších postav románu. U kostela najdete informační panel a mapu zmizelého města s detailními popisy dolů, dělnických kolonií, pivovaru, nádraží, obchodů a dalších míst, jimiž v knížce procházíte mezi řádky.
 
Trilogie Šikmý kostel začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, při němž zahynulo přes 200 mužů a drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. I další příběhy pak jsou postavené na skutečných událostech, donedávna pečlivě skrytých ve třinácté komnatě české historie. Hrdinové románu se snaží přežít v těžké době. Stíháni nemilosrdnými ranami osudu na pozadí událostí zmítajících jejich životy, domovy i celou Evropou, důlními neštěstími a společenskými změnami, bojují o živobytí a často i o holé přežití. V druhém a třetím díle sledujeme proměnu společnosti, nástup totality, kolektivizaci, ale také osobní příběhy naděje, lásky i rezignace. Poslední díl pak zachycuje definitivní zkázu původního města v 60. letech 20. století.
 
Karin Lednická ve svém románu nechává promluvit ty, kteří bývají v učebnicích opomíjeni – horníky, ženy v domácnosti, děti. Vše je podáno a zachyceno jazykem, který věrně odráží místní dialekt a mentalitu. Autorka často zmiňuje, že důkladně pracovala s archivními materiály, svědectvími pamětníků a konzultacemi s historiky. Výsledkem je text, který nejen dojemně vypráví, ale i vzdělává a zachraňuje paměť místa, které by jinak zmizelo v kolektivním zapomnění.
 

Divadlo: přepis emocí na jeviště

Strhující román Karin Lednické uvedlo v roce 2022 ve světové premiéře Divadlo Petra Bezruče v Ostravě. Adaptaci knihy, která se stala absolutním vítězem v anketě Kniha roku 2020, vytvořila přímo pro toto divadlo uznávaná dramatička Anna Saavedra. Adaptace kroniky ztraceného města posunula příběh ještě dál. Postavy, které lidé dosud znali jen z knihy, najednou ožívaly před očima – s ostravským přízvukem, emocemi a gesty. Inscenace vracela diváky do doby, která nebyla jen dekorací, ale bolestně živým svědectvím. Každé gesto, každá věta rezonuje jinak, když se odehrává před divákem v reálném čase. „Je velmi příjemné, když za vámi přicházejí lidé, někteří třeba i se slzami v očích, protože je to jejich příběh a říkají vám ´tohle je o nás, děkujeme´. To jsou velmi emotivní chvíle a je to potvrzení toho, jak moc to bylo potřeba,” řekla o představení Karin Lednická.
 

Šikmý kostel je příběh o naději

Divadelní zpracování v Divadle Petra Bezruče potvrdilo sílu příběhu, který nelze uzavřít mezi obálky knížky, ale kvůli předčasnému úmrtí herce Norberta Lichého (1964–2024), místního rodáka a velkého patriota, přišla po dvou letech derniéra. Po jeho smrti byla inscenace stažena z repertoáru. V představení excelovaly zejména Barbora Křupková a Markéta Matulová, která si svým výkonem vysloužila nominaci na Cenu Thálie.

Nemusí vám ale být líto, pokud jste Šikmý kostel na jevišti neviděli. Unikátní představení si našlo cestu i k divákům mimo divadelní sál a je jedním z nejsledovanějších na platformě Dramox.cz. „My si neuvědomujeme, jak dobře se máme,“ shrnuje Karin Lednická hlavní poselství románu i úspěšného představení, které si získalo srdce diváků po celé republice. „Šikmý kostel je příběh o naději, o schopnosti si ji uchovat, o nezdolnosti člověka, o ochotě přebrodit se tím vším špatným a doufat, že jednou bude zase líp.“