V knize
Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie Lednická kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, kde čerpá z pečlivých rešerší. Knížka má pevnou vazbu a pozornost si zaslouží i precizní grafické zpracování včetně ořízky červené barvy.
Text s bohatou obrazovou přílohou, která dokumentuje autentičnost příběhu, nás zavede do
Životic, malé vesnice uprostřed
Těšínského Slezska. Po Mnichovu ji zabralo Polsko, po 1. září 1939 se jako dobyté území stala součástí Říše.
Během války tu panovaly docela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná a téměř nepřetržitě zasedal stanný soud. Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy.
V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války, ale nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v takzvané Dolní hospodě tři příslušníky gestapa. Následoval tragický 6. srpen, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení.
K tématu se
Karin Lednická dostala při psaní druhého dílu
trilogie Šikmý kostel, ale protože vyrůstala v
Havířově, nebylo pro ni úplně nové: během, školních let absolvovala několik organizovaných návštěv
památníku. Teprve později ale zjistila, jak komunistická ideologie příběh životické tragédie osekala a překroutila. Začala proto pátrat po důvodech, proč se o události dodnes pořádně nemluví, neví a neučí, kolik informací bylo záměrně utajeno a proč. Je přinejmenším divné, že i když vzhledem k počtu obyvatel Životice patřily za druhé světové války k nejpostiženějším obcím na území České republiky, jejich tragédie upadla v zapomnění, zatímco o
Lidicích a
Ležácích se mluvilo nahlas a psalo se v učebnicích.
Celé okolí se od války hodně proměnilo.
Životice se staly součástí
Havířova a většina původního Těrlicka skončila pod hladinou
přehradní nádrže. Mizí i pamětníci a s nimi také vzpomínky na tehdejší události. Tragédii tak už připomíná jen
památník a
poslední pomníky. Podaří se naplnit přání autorky, které uvádí v doslovu knihy? Aby se o životické tragédii vyučovalo ve školách, aby
muzeum bylo otevřeno víc než jeden pracovní den v týdnu, aby pomníčky zavražděných nebyly skryty mezi náletovými dřevinami nebo ohrožovány plánovanou výstavbou a aby se zkrátka vzpomínka na životickou tragédii uchovávala s vážností a úctou, kterou si zaslouží.
Trilogii spisovatelky Karin Lednické se jmenuje Šikmý kostel.
V knize je kombinován přepis vyprávění pamětníků s dokumentární částí, kde autorka čerpá z pečlivých rešerší.
Obrazová příloha dokumentuje autentičnost příběhu popsaného v knize.
Životice byly během druhé světové války zabrány Polskem a následně se staly součástí Říše. V obci probíhala germanizační akce a ti, kdo se nepodvolili, byli vysídleni nebo skončili v lágru.
V této noci zastřelili partyzáni tři příslušníky gestapa, což vedlo k tragickému dni 6. srpna, kdy gestapo zavraždilo 36 mužů ze Životic a okolí.
Po válce se Životice staly součástí Havířova a mnoho původních oblastí bylo zatopeno přehradní nádrží.
Naučná stezka má za cíl připomenout hrůzné činy spáchané na místních občanech během druhé světové války.
Pro více informací o historii můžete navštívit Muzeum Těšínska, které nabízí expozice o Těšínském Slezsku.
U kostela se nachází velká mapa a informační panel, které návštěvníky provádějí po stopách a životech literárních hrdinů uvedených v trilogii.
Autorka si přeje, aby se o životické tragédii vyučovalo ve školách, aby muzeum bylo otevřeno častěji, aby památníky nebyly skryty nebo ohroženy a aby se uchovala vzpomínka na tuto tragédii s patřičnou úctou.
Otázky i odpovědi jsou strojově generované a neprošly redakční úpravou.