Loňské výročí připomnělo koněspřežnou tramvaj, lidově zvanou
koňku, která poprvé vyjela do ulic Prahy v září 1875. Její první trasa vedla od dnešního
Národního divadla přes Příkopy a Poříčí ke karlínské
Invalidovně a jízda tehdy trvala přibližně dvacet pět minut. Koňku dodnes připomíná
bývalá vozovna na nároží Sokolovské a Šaldovy ulice, která slouží jako prodejna a servis automobilů Mercedes, s historií městské hromadné dopravy vás seznámí
Muzeum městské hromadné dopravy v tramvajové vozovně v Praze-Střešovicích.
Tramvaj jako turistická atrakce
V roce
1891, kdy se na
výstavišti v Holešovicích konala
Jubilejní zemská výstava, koňka přepravila více než deset milionů cestujících. Přesto se pomalu blížil její konec – ve stejném roce totiž
elektrotechnik a vynálezce František Křižík představil Pražanům
prototyp první elektrické tramvaje. Ta podobně jako
letenská a petřínská lanovka a
rozhledna sloužila jako
reklama a turistická atrakce. Trať vedla
od horní stanice letenské lanové dráhy u Letenského zámečku Oveneckou ulicí k
hornímu vchodu Královské obory Stromovka, po dvou letech byla prodloužena až k
Místodržitelskému letohrádku. V dobách největší slávy tramvaje zdolaly 1,4 km dlouhou trať za necelých pět minut.
Po tramvajích zatoužila Libeň
V druhé polovině 19. století prožívala Praha překotný rozvoj;
v roce 1900 žilo v hlavním městě a na předměstích v Karlíně, Holešovicích a Bubnech, na Královských Vinohradech, Smíchově, Žižkově a Vyšehradu více než 400 tisíc obyvatel. Podobně na tom byla
Libeň, kde se
počet obyvatel mezi lety 1869 a 1900 rozrostl téměř na čtyřnásobek. A protože cesta pěšky z Libně do centra Prahy trvala dlouho, libeňští představitelé požádali
provozovatele pražské koňky Edouarda Otleta, aby k nim prodloužil trať koňky od konečné v Karlíně – ano, od té vozovny, o níž už byla řeč. Otlet je však odmítl, a tak se libeňští obrátili se stejnou prosbou na
Františka Křižíka. To už se samozřejmě nejednalo o koňku, ale o elektrickou dráhu, která svou životaschopnost prokázala letenským pokusem z roku 1891.
Odkud a kam se jezdilo
První vozy
Elektrické drobné dráhy Praha–Libeň–Vysočany, kterou zřídila a provozovala
soukromá společnost Františka Křižíka, se na svou trať vydaly
19. března 1896. Tramvaje jezdily od
karlínského varieté, dnešního Hudebního divadla, Křižíkovou ulicí až k dnešní Šaldově ulici, kde se stáčely na tehdejší Královskou třídu, dnešní
Sokolovskou (po ní jezdila až do roku 1900 koňka), a dál mířily na
Balabenku. Po dokončení všech úseků měřila druhá pražská elektrická dráha necelých osm kilometrů a rozvážela lidi až do Libně
na konečnou u křižovatky dnešní Zenklovy a Prosecké ulice. Ještě v prosinci téhož roku byla trať z Karlína prodloužena až k
Masarykovu nádraží, o dva roky později pokračovaly tramvaje z Balabenky do Vysočan až na dnešní
náměstí OSN.
Další vývoj byl už poměrně jednoduchý:
technicky zastaralou koňku město koupilo v roce 1898 a začalo ji měnit na elektrickou dráhu. Vůbec poslední koňka vyjela v
květnu 1905 z
Křižovnického náměstí po
Karlově mostě na
Malostranské náměstí po úseku, který byl elektrizován jako poslední. V srpnu 1907 prodal Elektrickou drobnou dráhu i František Křižík a
Praha trať začlenila do systému elektrických tramvají, které jejími ulicemi jezdí dodnes. Historie
Křižíkovy letenské elektrické dráhy se uzavřela již v roce 1902,
pozemní lanová dráha na Letnou byla v provozu do roku 1916.