Na počátku 13. století vznikl na skále, ze tří stran sevřené ohybem
řeky Ohře,
královský hrad Loket a záhy poté začalo v předhradí vyrůstat
městečko.
Nějakou dobu hrad sloužil jako sídlo lucemburského královského rodu, o pár desítek let si na něm vylámali zuby husité, za třicetileté války se ale nedokázal ubránit Švédům. Právě tehdy měl asi nejvíc namále, ale nakonec se ze všech ran vzpamatoval: dokonce natolik, že už koncem 18. století vznikla na hradě věznice a ta tu zůstala až do roku 1948, i když už v té době se o pár pater výš procházeli návštěvníci loketskými muzejními expozicemi. A dnes? Románsko-gotická pevnost svou rozlohou
patří k největším zachovalým hradům ve střední Evropě a podívat se sem můžete celý rok.
Věž, vězení a strašidlo
Dnešní podobu vlastně
hrad Loket získal až na přelomu 18. a 19. století, kdy během přestavby na věznici šel k zemi původní románský palác. Poprvé se ale běžní návštěvníci mohli podívat dovnitř až po roce 1992, kdy hrad získalo město.
Co tu zažijete a uvidíte? Třeba mohutnou, 26 metrů vysokou
věž s nádherným výhledem na městečko a okolí. V hradním muzeu si prohlédnete
výstavu zbraní, archeologických nálezů a také porcelánu z místních manufaktur: ta loketská používala pro své zboží výmluvný
symbol ohnuté ozbrojené paže s mečem. V podzemí se pak ukrývá několik pater
studených a vlhkých kobek s autentickými ukázkami útrpného práva. Leckdo je obchází obloukem, pro jiné je to naopak zlatý hřeb prohlídky. Narazíte tu také na jedno z loketských strašidel, rozježeného skřítka Štrakakala. Má rád neučesané a všelijak neupravené děti, které prý prohání s kartáčem a tluče je knihou po zádech.
Zakletý purkrabí a skřítek
Skutečný unikát si prohlédnete v prvním patře markrabského domu: je tu vystavena část
loketského meteoritu. Na nádvoří hradu prý dopadl někdy v srpnu 1422 a brzy se začalo říkat, že podivný kámen je zakletý purkrabí Botho z Eulenburgu: když se prý jeho zlé skutky nasčítaly, za trest zkameněl. Teprve novověká věda odhalila, že ve skutečnosti jde o
nejstarší známé uchované meteorické železo na světě. Při dopadu prý byl kámen velký jako koňská hlava a vážil 107 kg (někteří vědci odhadují, že musel být ještě mnohem těžší a větší), ale ve dvacátých letech 19. století byl rozřezán na několik kusů. Části byste dnes našli v několika světových muzeích. Největší kus je uložený v
Přírodovědeckém muzeu ve Vídni a váží zhruba 80 kg, další kousky jsou v
Národním muzeu v
Praze a také v
muzeu v
Sokolově.
Až budete hotovi s prohlídkou hradu, stavte se ještě pro kousek štěstí u
skřítka Gottsteina. Sošku pána loketských skal, kamenů a podsvětí najdete přímo na nádvoří a stačí skutečně málo: pohladit ho po vousech a pro jistotu ještě dát drobnou minci do hradní pokladničky. Když tohle všechno splníte, prý vám Gottstein splní jakékoliv přání.
Pevnostní město Carcassonne
- Přáli byste se podívat do míst, která leckomu Loket připomínají? Pak by vás Gottstein musel dopravit do francouzského města Carcassonne, které leží v departementu Aude a regionu Languedoc-Roussillon asi 70 km severozápadně od Perpignanu. Romantická pevnost vypadá jako z pohádky a není divu, že právě podle ní se jmenuje populární společenská hra.
- Carcassonne je starší než Loket, na stejném místě se už v 6. století před naším letopočtem usadili Keltové a později tu stávala římská pevnost.
- Současnou podobu Carcassonne získalo v průběhu 12. a 13. století. V dobách největší slávy sloužilo jako královská pevnost, která hlídala hranici se Španělskem, naopak v půlce 19. století mu hrozilo zbourání.
- Nakonec se středověký komplex podařilo zachránit, takže dnes Carcassonne patří k nejzachovalejším středověkým pevnostním městům v celé Evropě a roku 1997 bylo zařazeno mezi památky UNESCO. Každoročně ho navštíví asi tři miliony turistů.
- Hrad Loket přišel ke svému jménu prý podle tvaru řeky Ohře, Carcassonne zase podle dámy, prasete a zvonů. Legenda vypráví, že při jednom z obléhání městu už už docházely zásoby. Hradní paní tehdy byla Carcas, žena saracénského krále Balaacka. Z posledních zbytků jídla nechala vykrmit prase a když bylo dostatečně tlusté, dala ho shodit z hradeb přímo před vojáky. Obléhatelé na tom nebyli o nic lépe než obléhaní; sami měli hlad a při pohledu na vykrmené zvíře si říkali, že na hradě musí mít spousty jídla a nemá smysl čekat, až jim dojdou zásoby. Když se zdrceně obrátili na cestu k domovu, paní Carcas z radosti nechala rozeznít všechny městské zvony. Karlovo vojsko si na odchodu jenom povzdechlo „Dame Carcas sonne“, paní Carcas zvoní.