Výstava netradičních děl Huga Demartini byla prodloužena

Výstava sleduje pozoruhodný vývoj, jímž umělec prošel. V šedesátých letech se Demartini stal průkopníkem nového pojetí sochařství a předním představitelem konstruktivních tendencí v českém umění. Pozoruhodné experimenty, které ho nasměrovaly od přísného řádu a racionální kontroly k náhodnému uspořádání a dialogu s přírodními silami, podnikl v roce 1968. Demartini se rozhodl vytvářet díla, která v reálném čase existují pouhých pár vteřin a jejichž kompozice je podřízena především fyzikálním zákonům a nepředvídatelné náhodě. Bral do rukou špejle, tyčky, konfety, kusy kartonu, trubky, vyhazoval je do vzduchu a sledoval, jak se mění kompozice geometrických tvarů za letu do výšky, při pádu i výsledek po dopadu. Sochař Demartini byl nejprve zvyklý pracovat se statickými tvary, poté začal oživovat zrcadlový povrch chromovaných objektů pohybem optických efektů a nakonec experimentoval s pomíjivými náhodnými kompozicemi. Mezi lety 1973–1976 vytvářel reliéfy z dřívek, kartonu a odřezků z různých materiálů. Reliéfní prvky nechal z výšky dopadnout na horizontálně položenou základovou desku a zafixoval je v místě, kam dopadly.

Na konci 70. a na počátku 80. let vznikl soubor bílých sádrových modelů připomínajících snad dávno opuštěná místa se zbytky záhadných staveb. Téma destrukce dává zaznít echu romantické pochmurnosti a nevyhnutelného zmaru. Kruhové a čtvercové rozpadající se útvary, které jsou umístěny ve středu základových desek a připomínají architektonické základy odkryté při archeologickém průzkumu. 

Od poloviny osmdesátých let pak v Demartiniho tvorbě dominují rozměrné sádrové objekty takřka minimalistického tvarosloví. Vedle zajímavých a často nečekaných proměn v přístupu k soše a objektu chce výstava připomenout Demartiniho osobitý a zásadní přínos k českému sochařství druhé poloviny 20. století.