Mnohé zázraky
přírody v okolí
Hranic a Teplic nad Bečvou byly popsány už před mnoha staletími. O
Hranickém krasu,
Hranické propasti a
lázních Teplice nad Bečvou psal už roku 1580
Tomáš Jordán z Klausenburku, a když propast v roce 1627 ji zanesl do mapy Moravy
Jan Amos Komenský, stala se
naším prvním krasovým jevem zaznamenaným na mapě. Hloubku propasti se dosud změřit nepodařilo, stejnou neznámou ale v té době byl i
jeskynní systém, ukrytý ve skalách za
řekou Bečvou. Přestože
Zbrašovské aragonitové jeskyně od propasti leží jen pár stovek metrů, o tajemném podzemí další stovky let nikdo nevěděl.
Jeskyně objevené pádem do komína
Na Zbrašovském kopci kdysi byl starý lom. Někdy o Vánocích roku 1912 si
bratři Chromí, krejčí a tehdejší zbrašovský starosta
Josef (1869–1943) a zámečník
Čeněk (1874–1926) všimli, že z jedné skalní štěrbiny v mrazivém vzduchu stoupá sloupec páry. To znamenalo, že někde hluboko ve skalách se nacházejí prostory s teplým vzduchem. Zvědavost jim nedala a v lednu 1913 se pustili do průzkumu.
Puklinu začali ručně rozšiřovat a s pomocí dalších dobrovolníků ze
Zbrašova a
Hranic se jim nakonec podařilo 42 metrů hlubokým komínem sestoupit rovnou do největší dosud objevené prostory
Zbrašovských aragonitových jeskyní, do
Jurikova dómu. Podle mnohých návštěvníků jde o nejkrásnější část jeskyní. Jmenuje se podle mnicha Jurika, legendárního zakladatele Hranic, a z jeho stropu vystupuje štít, hustě pokrytý bílými jehličkami a keříčky minerálu aragonitu. Říká se mu
Opona a prý je tím nejkrásnějším aragonitovým útvarem v podzemí.
A jak to bylo s pádem do komína? Při sestupu do podzemí
bratři Chromí skutečně měli nehodu, přetrhlo se jim lano a oba spadli dolů, na suťový svah v
Jurikově dómu. Měli obrovské štěstí, že pád přežili. Sice se jim rozbily karbidové lampy a v úplné tmě museli čekat na pomoc dlouhých osm hodin, kdyby se ale jejich pád nezastavil, skončili by v prostorách plných oxidu uhličitého a udusili by se.
Aragonit: unikátní výzdoba Zbrašovských jeskyní
Co je vlastně
aragonit? V klasických jeskyních vzniká z rozpuštěného uhličitanu vápenatého krápníková výzdoba. Kyselka a vlhké a teplé ovzduší ve Zbrašovských jeskyních však způsobilo, že na jejich stěnách vykrystalizoval vzácný bílý minerál aragonit. V podzemních prostorách v Česku se prakticky nevyskytuje, a pokud ano, tak jen v minimálním množství. Výjimkou jsou právě
Zbrašovské aragonitové jeskyně, kde jehlice a keříčky, které rostou všemi směry a vypadají jako solné krystaly, pokrývají poměrně velké plochy.
Vzácností jsou i sintrové povlaky s příměsí oxidu železa, které kyselka ukládala pod hladinou podzemních jezer. Na Zbrašově jim nikdo neřekne jinak než
koblihy, a opravdu tvarem i barvou připomínají oblíbenou sladkost. Na řezu bývají krásně pruhované a říká se jim též hranický onyx.
Rok 1926: jeskyně se otvírají
Další výročí mohou
Zbrašovské aragonitové jeskyně slavit za pár let: zpřístupněny totiž byly roku 1926, a to po proražení pohodlnějšího vchodu z údolí
Bečvy a také po instalaci elektrického osvětlení. Byl to také rok, kdy se rozhodl dobrovolně odejít z tohoto světa
Čeněk Chromý, který se podílel na výzkumech jeskynního komplexu a přípravách k zpřístupnění jeskyní veřejnosti. Zemřel otravou oxidem uhličitým, a to právě v jeskyních, které s bratrem zkoumal a objevoval.
Josef Chromý pokračoval v bádání a objevování až do své smrti v roce 1943. Je pochován na hřbitově u
kostela Narození Panny Marie, lidově u
Kostelíčka v
Hranicích, a o jeho hrob pečuje správa jeskyní.
Pamětní desku objevitelů najdete v
Koblihové síni, péči o podzemí převzala po otcově smrti Josefova dcera
Ludmila. V posledních dnech druhé světové války při přechodu fronty posloužily jeskyně jako úkryt pro maminky s dětmi ze Zbrašova.
Nebezpečná plynová jezera smrti
Pověstná
jezera smrti naplněná oxidem uhličitým řadí
Zbrašovské aragonitové jeskyně v
Teplicích nad Bečvou do seznamu
českých jeskynních nej-. Bezbarvý plyn bez chuti a zápachu, který tvoří 0,04 % běžného ovzduší, vystupuje v
Hranickém krasu ze zemského pláště, v podzemí se mísí s vodou a ohřívá ji. Voda se proplyňuje, mineralizuje a vzniká kyselka s teplotou kolem 22,5 °C. Ta společně s plynem vynáší vzhůru geotermální teplo, proto jsou Zbrašovské aragonitové jeskyně s celoroční stálou teplotou přibližně 14,5 °C nejteplejší u nás.
Nad hladinou kyselky se pak plyn uvolňuje do volných částí jeskyní, a protože je těžší než vzduch, tvoří na dně hlouběji položených částí (
Gallašův dóm, Tunel či Jeskyně Smrti) plynová jezera. Prohlídková trasa se těm místům samozřejmě vyhýbá, tu a tam ale narazíte na někoho, kdo vzpomíná, jak se mu kdysi při návštěvě jeskyní udělalo nevolno, omdlel nebo začal usínat. Takové zážitky jsou dnešním výletníkům odepřeny: po povodních v roce 1997, kdy se zvýšila koncentrace plynu i na návštěvní trase, se oxid uhličitý začal odsávat. Hodnoty dnes hlídají moderní čidla, a pokud by obsah v přístupných prostorách přesáhl povolené 1 %, jeskyně by se zavřely.
Výstavy, koncerty a umění ve Zbrašovských jeskyních
Sté výročí svého objevení oslavily
jeskyně v roce 2013 vydáním sborníku, zachycujícího všechny důležité mezníky v jejich historii a aktuální odborné poznatky o jejich vývoji.
Jeskyně jsou otevřené celoročně kromě ledna, v hlavní sezoně se v
Mramorové síni pořádají
výstavy současného výtvarného umění. Netradiční výstavní prostor si mezi umělci i návštěvníky získal trvalé renomé. Výstavy obvykle začínají na začátku prázdnin a trvají do konce návštěvnické sezóny. Je to další nej- pro
Zbrašovské aragonitové jeskyně: jiná jeskyně v Evropě se podobnou systematickou prezentací současného umění nezabývá. Mramorová síň se také využívá jako
koncertní sál, zejména pro menší hudební uskupení.