Jan Kasl zažil dobu, kdy československá architektura procházela těžkým obdobím socialistického realismu a centralizovaného plánování. Vystudoval
Fakultu architektury ČVUT v
Praze. Jeho profesní dráha se pohybovala mezi
architekturou, urbanismem a politikou. V devadesátých letech se stal jedním z výrazných hlasů formující se komunální sféry a v letech 1998–2002 zastával post
primátora hlavního města Prahy. Právě tato kombinace –
zkušený architekt se smyslem pro veřejnou správu – mu umožnila ovlivňovat vývoj
Prahy způsobem, který v českém prostředí zůstává výjimečný.
Byl jedním z těch, kdo po roce 1989 usilovali o zavedení
transparentních pravidel pro rozvoj Prahy, a zároveň se snažil o větší
otevřenost vůči veřejnosti. Během primátorství
Jana Kasla vznikla řada koncepčních dokumentů a otevřely se debaty o novém územním plánu. Ačkoli jeho éra nebyla bez kontroverzí – ostatně žádná politika není – Kasl zanechal v pražské samosprávě otisk člověka, který rozumí městu jako živému celku. Jeho přístup k řízení města byl vždy architektonický, v tom smyslu, že usiloval o logiku, kontinuitu a propojení jednotlivých vrstev městského organismu. Založil
vlastní kancelář JK Architekti a věnuje se
široké škále projektů od bytových a komerčních až po urbanistické koncepce revitalizace města, a to ve spolupráci s dopravními inženýry a krajinářskými architekty.
Coby
předseda České komory architektů také byl jedním z porotců soutěže o podobu
českého národního pavilonu na Expo 25 v Ósace. Do otevřené architektonické soutěže na návrh i obsah národního pavilonu dorazilo několik desítek nabídek, zvítězil projekt
tuzemského studia Apropos Architects. Jak uvedl Kasl, vítězný návrh zahrnoval
skleněnou fasádu pavilonu a zdůraznil tak něco, co je typické pro českou minulost a přítomnost. Tím se Česko odlišilo od převážně dřevěných pavilonů ostatních účastníků výstavy.