Fráňa Šrámek se narodil v
Sobotce jako druhý z pěti synů v
rodině berního úředníka, jehož zaměstnání vyžadovalo časté stěhování. Po dětství ve
Zbirohu a dalších městech strávil většinu gymnaziálních let v
Písku. Bydlel v
domě U Koulí nedaleko
Putimské brány, a právě tady začal psát první básně. Maturoval v
Roudnici nad Labem, začal studovat práva na
Karlově univerzitě v Praze, ale záhy se rozhodl studia opustit, aby se mohl naplno věnovat literatuře. Žil v olšanské vile
S. K. Neumanna mezi anarchistickými spisovateli, účastnil se studentských demonstrací a za své antimilitaristické postoje se ocitl i ve vězení. V roce 1905 poznal
Miloslavu Hrdličkovou, s níž jej spojilo celoživotní partnerství.
Řada jeho básní i povídek vznikla na
haličské, italské i rumunské frontě, kam jej odvedla
první světová válka. Roku 1910 vydal
román Stříbrný vítr, který bývá považován za předěl v jeho tvorbě, o šest let později
sbírku Splav. Po roce 1918 se stáhl do ústraní. Umělec a trochu podivín žil dlouhá desetiletí v
Praze na Smíchově, na protest proti německé okupaci nevyšel přes šest let ze svého bytu. Jeho
antimilitaristické až pacifistické postoje se odrazily ve sbírce
Rány, růže, kterou vydal po
druhé světové válce. I když je Fráňa Šrámek známý především jako básník, v jeho díle najdeme i
dramata, publicistické texty, romány a povídky. Zemřel na plicní chorobu způsobenou dlouholetým kouřením. Je pochovaný ve svém rodném městě
Sobotce.
Dílo
Fráni Šrámka ovlivnilo
režiséra Václava Kršku, který natočil úspěšné filmové adaptace
divadelní hry Měsíc nad řekou (1953) a
Stříbrný vítr (1954). Na počest Fráni Šrámka se v
Sobotce každoročně koná
festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka a v
Písku celostátní přehlídka experimentujícího divadla
Šrámkův Písek. V
Sobotce můžete navštívit
Muzeum Fráni Šrámka, které mimo jiné spravuje jeho osobní archiv. V
Písku je po něm pojmenováno
divadlo a připomíná ho i
okružní trasa Užij si umění s plastikou nazvanou
Čekání na stříbrný vítr. Stojí na levém břehu
Otavy nedaleko
Šrámkova jezu, jejím autorem je
Libor Hurda.