František Nepil se narodil v
Hýskově u
Berouna, dětství prožil ve
Svatém Janu pod Skalou a později na lesní samotě v údolí potoka Výbrnice u
Nižboru. Tady měl osadu
5. oddíl vodních skautů Praha, otec Františka Nepila tu byl správcem a oba synové (František pod přezdívkou Budulín) se stali členy oddílu podobně jako
Jiří Stránský, Václav Vorlíček či
Radim Palouš. Mimo jiné se tu také František už ve dvou letech setkal s
Karlem Čapkem, který sem chodíval na procházky s
Olgou Scheinpflugovou a
Dášeňkou.
Později se rodina Nepilových přestěhovala do
pražských Nuslí a František po maturitě na obchodní akademii pracoval jako propagační referent Československých hotelů a propagační textař v reklamním podniku Merkur. Začal také pravidelně přispívat do mnoha časopisů, především pro děti a mládež. V roce 1969 nastoupil do
rozhlasu, kde k jeho nejznámějším a nejoblíbenějším relacím patřily cykly
Dobrou noc, děti a
Dobré jitro. Jak prohlásil později, z rodného kraje si odnesl
„…slovník svých babiček, dědečků, tetiček, strýčků, maminky, tatínka... Pořád píšu svůj životopis.“ Jeho rozhlasové promluvy vyšly knižně pod názvem
Dobrou a ještě lepší neděli a
Dobré a ještě lepší jitro, což byly věty, jimiž se pravidelně loučil se svými posluchači.
Od roku 1972 se František Nepil věnoval jen spisovatelskému povolání. Napsal řadu knih pro děti i pro dospělé, psal také texty a drobné scénky pro
Jana Wericha a
Miroslava Horníčka, doprovodné texty pro kreslené a animované filmy i pro
Divadlo Spejbla a Hurvínka. Dětské knížky
Já, Baryk,
Makový mužíček a
Štuclinka a Zachumlánek znáte také jako
Večerníčky. Dospělým byly určeny například knížky
Střevíce z lýčí, cestopisné fejetony
Malý atlas mého srdce nebo
Jak se dělá chalupa, v níž popsal své zkušenosti s vlastní chalupou. Zemřel v 66 letech a je pochovaný na hřbitově ve Stradonicích u milované
řeky Berounky. Připomeňte si tu jeho slova:
„…No, mít tak ještě dvě hodiny na povídání, tak bych vás možná přesvědčil, co vím: že nejenom Berounsko, ale i křivoklátské lesy jsou jednom jedny, že člověk by měl smeknout, když do nich vstupuje, tak jako smeká, když vstupuje do Svatovítského chrámu či do svatební síně, už proto, že to vždy bývaly – a ne náhodou – královské lesy.“