Matyáš Bernard se narodil se 24. února 1684 v Sautens, malé vesnici poblíž tyrolského Insbrucku, jako páté z devíti dětí kováře a sedláka Jakuba Brauna. Výtvarné nadání se v rodině dědilo: jeden z mladších bratrů se stal malířem, jeden z jeho synovců sochařem, a umělecké sklony se dají vystopovat i v rodině Matyášovy matky.
Jak šel řezbář do světa
Matyáš Bernard se vyučil řezbářem a ve čtrnácti vyrazil do světa na tovaryšskou cestu. Zamířil do Itálie a během několika let si tu osvojil řadu dovedností: kompozici těl, gest a mimiky, modelování rozevlátých šatů i důmyslnou barokní hru světla a stínu. Přes krátkodobé působení v malé sochařské dílně v Drážďanech se kolem roku 1708 dostal do Čech, do Prahy, a ubytoval se v Široké, dnešní Jungmannově ulici, na Novém Městě pražském.
Rozhodně nepřišel jako začátečník: provázela ho pověst schopného, elegantního a moderního sochaře, navíc navázal přátelské styky s malířem Petrem Brandlem a s architektem Františkem Maxmiliánem Kaňkou. Praha v něm získala sochaře, na kterého dlouho čekala – a Braun nemohl přijít v lepší chvíli. Zapojil se do sochařské výzdoby Karlova mostu a Pražany téměř okamžitě uchvátil skvělým sousoším svaté Luitgardy, které bylo jeho první prací. Zároveň je oceňováno jako dílo nejlepší. Sousoší znázorňuje vnitřní vidění slepé vlámské jeptišky Luitgardy, jíž se zjevil Kristus na kříži, aby vyměnil své srdce za její. Na mostě je kopie Braunovy práce, originál je uložen v lapidáriu Národního muzea. Další jeho prací na nejslavnějším pražském mostě je sousoší sv. Iva, patrona právníků.
Slavná díla v Praze
Měl štěstí; sousoší, které do střední Evropy přineslo závan nejčistšího italského baroka, se objevilo na desítkách drobných reprodukcí a rytin. Naopak Brauna okouzlila Praha a rozhodl se zůstat v Čechách natrvalo. Požádal o udělení měšťanského práva, koupil si dům U kamenného stolu na dnešním Karlově náměstí a založil sochařskou dílnu. Zakázky se mu hrnuly ze všech stran – podílel se například na výzdobě kostela svatého Klimenta v pražském Klementinu. Je zde na 190 děl, což představuje největší braunovskou kolekci soustředěnou na jediném místě: ve výklencích jsou sochy církevních otců a evangelistů, plastiky zdobí šest bočních oltářů, kazatelnu, zpovědnici a varhanní kruchtu.
Poté pracoval na výzdobě schodišť a interiérů Černínského paláce na Hradčanech, kde si můžete prohlédnout plastiky Merkura, Androniky a Kupida či skupiny světlonošů a dekorativní vázy. Daším dílem je epitaf hraběte Šlika v chrámu sv. Víta nebo plastiky obrovských orlů na portále Thunovského paláce v Nerudově ulici.
Na Clam-Gallasova paláci v Husově ulici zpracoval 
čtyři sochy monumentálních Atlantů. Další sochu Atlanta držícího zeměkouli a alegorie Bohatství s penězi a Hojnosti s ovocem objevíte na Kaňkově bráně do Vrtbovské zahrady na Malé Straně a vázy a sochy antických bohů na terase zahrady tamtéž. Vázy a sochy světlonošů na schodišti zdobí palác maltézského velkopřevora na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně.
Královskou zahradu Pražského hradu zdobily plastiky a sousoší Noci a Dne (plastika Dne však byla zničena). Faksimile Braunovy sochy Naděje je umístěna ve vestibulu stanice metra Malostranská.
Mistrná práce v Kuksu
A pak přišel na řadu Kuks. Odborníci se dodnes dohadují, zda se k nějvětší zakázce dostal Matyáš Bernad Braun až na základě úspěchů v Praze, anebo zda se s hrabětem Šporkem v roli štědrého mecenáše potkal už dřív, například v severoitalském Bolzanu. V Kuksu vytvořil kolekci alegorií Blahoslavenství a čtyřicet pitoreskních postav trpaslíků pro závodiště před špitálem, soubor alegorií Ctností a Neřestí, a nakonec i soubor soch a reliéfů v nedalekém lese, známý pod názvem Braunův Betlém.