Branické skály – krásná vyhlídka a naleziště zkamenělin

Branické skály s dřevěným kostelíkem upoutají každého při vjezdu do Prahy v Braníku, jen kousek před podolskou plovárnou. Branická skála, opředená pověstmi o skrytém pokladu a dávném hradu, je jedním z nejvýchodnějších výběžků vápenců Českého krasu. Tvoří výraznou krajinnou dominantu vltavského údolí. Historie těžby vápence v těchto místech sahá nejméně do poloviny 18. století. V několika vápenkách, které postupně vznikly u paty lomu, se z něj pálilo proslulé „pražské staroměstské vápno“. Dnes je lomová stěna významným odkryvem devonských vápenců (dvoreckoprokopské vrstvy).
 
Branické skály jsou proslulým nalezištěm zkamenělin. V 19. století tu hojně sbíral Joachim Berrande a po něm další paleontologové. Z botanického hlediska stojí za pozornost fragmenty teplomilné skalní vegetace s kavyly a bělozářkou liliovitou na Školním vrchu, zajímavý je i hojný výskyt dřínu na Branické skále. Dřevěný kostel byl vystavěn pro členy sboru Českobratrské církve evangelické po 2. světové válce jako provizorní modlitebna. Později měl být nahrazen kostelem kamenným, který však nikdy nebyl postaven.
 
Ke skalám se nejlépe dostanete ze zastávky autobusu a tramvaje Přístaviště, nebo Dvorce. Autem z ulice Modřanská, přímo od hlavní silnice (u kostelíku) směrem od Barrandova mostu jsou kolmá stání. Vede tudy naučná stezka s několika informačními tabulemi. Autorem vyhlídkové plošiny na Branické skále je architekt David Vávra.
 

Tajemství Branických skal

Branické skály původně zasahovaly až do vod Vltavy. Vyvěral tu také pramen minerální vody, která se stáčela do lahví a prodávala v Praze jako léčivá. Podobné scenérie vystupující přímo z říčních vod vytvářely kdysi i Barrandova skála a Zlíchovská skála na opačném břehu Vltavy. Neuděláte tudíž velkou chybu, když si místa, jimiž kdysi Vltava vtékala do pražské kotliny, představíte jako úzkou skalní soutěsku. Další takové později odlámané skalní hřbety končící až v řece bývaly i severně od Vyšehradu na území dnešního Nového Města. Vyskytly se dokonce domněnky, že skutečný Vyšehrad, jak jej známe ze starých bájí, stával na vrcholku původních Branických skal. Geograf Jiří Král (1893-1975) o tom napsal celou knihu, kterou ovšem vědecká obec nepřijala právě příznivě. Hypotéza je sice kontroverzní, elegantně by ale vysvětlovala podivnou skutečnost, že na Vyšehradě se žádné památky na raně slovanské osídlení nevyskytují. Ověřit už ale nepůjde, protože branický kopec do dnešní podoby okousala intenzívní lomová těžba kamene. Z míst, kde podle pověsti stával "starobylý hrad", nezůstalo vůbec nic – vše se ve vápenkách proměnilo na stavební materiál.
 
Branická skála představuje významný odkryv devonských vrstev, v sousedícím Školním vrchu, který je součástí téže rezervace, jsou hojné zkameněliny především hlavonožců. Má se za to, že právě odtud pochází vůbec nejstarší vědecky popsaná česká zkamenělina z roku 1770.
 
Největší zajímavost se ale ukrývá v podzemí Branických skal. Jde o chodby málo známé nacistické podzemní továrny, která se tu začala budovat pravděpodobně v roce 1944 pod krycím názvem Bronzit (některé zdroje uvádějí také jméno Agave). Branické podzemí mělo být jednou z mnoha továren, kterými Třetí říše reagovala na spojeneckou převahu ve vzduchu. K ukrytí výrobních linek před ničivými nálety byly většinou využívány už existující prostory, ty ale válečné mašinérii nestačily. V Branické skále proto němečtí inženýři nechali razit tunely podle osvědčeného schématu, kdy několik rovnoběžných štol spojují příčné chodby. Ty sloužily jako výrobní haly, zatímco podélné štoly umožňovaly dopravu mezi jednotlivými pracovišti, rozvod energií a větrání. Profil chodeb byl zvolený tak, aby se sem vešly stroje, zdvihací jeřáby a další technika. Co se tu mělo vyrábět, není jasné. Některé zdroje mluví o elektronkách pro firmu Philips, nechybí ani fantastická tvrzení, která Bronzit spojují s mýty o diskovitých letadlech, které měli Němci během války v Praze vyvíjet.