Novomlýnská vodárenská věž v Praze

První zmínka o ní pochází z roku 1484. Uvnitř najdete poutavou expozici "Praha hoří".

Na místě dnešní ulice Nové mlýny, v místech kde odbočuje cesta od gotického kostela sv. Klimenta k řece Vltavě, stávaly již ve 14. století vodní mlýny. Již v roce 1484 máme zaznamenáno, že mlýny se nazývají Novými. Kromě Nových mlýnů, nedaleko stávaly i mlýny Lodní, Helmovy a Lodecké. Většina těchto mlýnů byla na počátku 20. století zbořena, a Praha tím nenávratně přišla o vzácnou renesanční architekturu technického rázu. 

Z celé mlýnské zástavby stojí dnes na místě pouze vodárenská věž, která zásobovala vodou dolní Nové Město. Zcela jistě tato věž byla vybudována po roce 1602, jelikož k onomu roku podávali zemští mlynáři radě Nového Města zprávu, že je nutné vystavět novou vodárnu na Nových mlýnech. Tato vodárenská věž byla opatřena krytou vyhlídkovou plošinou s dvanácti okny, mezi nimiž byly namalovány podobizny českých knížat a králů od Přemysla Oráče po Rudolfa II. Podobná analogie, kde byla zachycena česká státnost, se objevuje již v sakrální stavbě v románské rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě, kdy neznámý autor namaloval na zdech rotundy panovnický cyklus Přemyslovců.

Povodeň roku 1655 věž výrazně poškodila, musela být vystavěna znovu, patrně s využít některých prvků z věže minulé. V letech 1658– 60 vznikla současná věž s šesti patry, opět s velkorysým vyhlídkovým prostorem. Pod jeho podlahou byla umístěna nádrž, do níž se čerpala voda z Vltavy (věž v minulosti stála přímo na jejím břehu), z nádrže voda samospádem proudila potrubím do kašen v širším okolí. Vnitřní prostor věže obtočený schodištěm nebyl vodorovně členěn jako dnes, jednalo se o spojitý úzký prostor, jímž procházela soustava tlačného a samospádného vodního potrubí. Prostor byl vytápěn, aby ani v největších mrazech voda nezamrzala. Části topeniště odkryté při nedávných výzkumech je možné vidět v přízemí, v prostoru kolem pokladny. S koncem 19. století přišel i konec vodárenské funkce věže. Praha začala být zásobována z moderních vodáren a dálkovými přivaděči.
 

Novomlýnský Lusthaus

V Novomlýnské vodárenské věži byl již v době její výstavby v 17. století zřízen i nebývale bohatě pojatý vyhlídkový prostor, tzv. Lusthaus. Jednalo se o místo pro kratochvilná setkání vedení města, můžeme v něm spatřovat možná i první rozhlednu v Praze, byť neveřejnou, určenou jen pro městkou nobilitu. Dobrý rozhled do širokého okolí zajišťovala velká okna, vnitřní zdi byly opatřeny velmi kvalitními kletovanými (hlazenými) omítkami a zdobnou římsou s reliéfem.Vše bylo patrně zastřešeno neckovou dřevěnou (falešnou) klenbou, která zřejmě nepřežila pruské bombardování roku 1757. Omítky jsou, kromě dvou parapetních polí, z doby po velkém požáru věže roku 1689. Ve dvou parapetních polích (na jihu a severu) se nám zachovaly části omítky z doby výstavby věže. Vyhlídkové patro představuje díky své výzdobě unikátní pozdně manýristický prostor, který spolu se vstupním věžním portálem dává jinak účelové technické stavbě nevšední podobu.
 

Expozice Praha hoří

Multižánrová expozice představuje odvěké ohrožení Prahy ohněm. Prostřednictvím nových médií (videomapping, animace, videoart, virtuální realita) nabízí komplexní zážitek z kombinace dobových vyobrazení se současným výtvarným jazykem. Seznamuje s úlohou vodárenských věží, ničivými požáry v průběhu staletí i příběhy pražského hasičstva. Instalace přenáší návštěvníka do nitra hořícího Národního divadla a odměnou za zdolání celé výšky věže je výhled z nejvyššího patra, a to jak do okolí, tak do blízké i vzdálené budoucnosti Prahy.