Jihozápadně od obce Velhartice se nachází děsivé místo, nevhodné k pouhé návštěvě, natož k delšímu pobytu. Proč se nemá chodit na místní hřbitůvek, věděl už Karel Jaromír Erben, který se zde nechal inspirovat k sepsání balady Svatební košile.
Stranou od obce
Velhartice, v polích u lesa, obklopuje
kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373 malý hřbitov. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Mělo by to být místo klidu a míru, pro zesnulé přímo klidu věčného. Zdá se však, že tomu tak úplně není. Jako by tu bylo
přítomno něco zneklidňujícího, ne-li rovnou zlého. Něco co tu přetrvává z minulosti; něco, čím je vinen člověk.
Hřbitov kdysi
inspiroval básníka Karla Jaromíra Erbena k sepsání balady Svatební košile, v níž hlavní hrdinku unáší na hřbitov její zemřelý milý. Psychotronici před návštěvou hřbitova důrazně varují. I
místní sem neradi chodí, ač zde mají pohřbené své blízké. Ženy prý v kostele při mši omdlévají a vůbec se zde lidé cítí divně.
Obřad černé magie
Podle publicisty Ing. Pavla Kozáka proběhl kdysi v jihovýchodní části velhartického hřbitova jakýsi
obřad černé magie, jehož účelem bylo právě
oživení mrtvého. Tento obřad byl podle všeho
úspěšný a
stopy velmi negativní energie, která se při tomto rituálu uvolnila, tu zůstávají dodnes. Podle jedné z místních pověstí unesli
satanisté z nedalekého dvorce krásnou pannu a obětovali ji při svém rituálu.
Na různé podivné síly citliví lidé říkají, že dodnes se dá dokonce
vystopovat místo, kde umrlec přenesl svou milou přes hřbitovní zeď. I tady prý dodnes zbylo něco zlého z té děsivé noci a
třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to
zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče. Mrtvý pahýl tohoto žalostně zmučeného stromu tu vně hřbitovní zdi, jižně od vstupní brány
stojí dodnes.
Skvrny připomínají dívčí tvář
Jako by to nestačilo, skrývá Velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost. Ze zděného štítu kostela sv. Máří Magdaleny již odedávna shlíží na příchozí
několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně
připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně
z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naláhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jíní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné
ženy, která poblíž kostela kdysi
tragicky zahynula.