Objevte tajemné příběhy Jizerských hor skrze zdejší pomníčky

Jen málokde se nalézá tolik pomníčků a křížků upomínajících na osudy lidí v krajině, jako je tomu v Jizerských horách. Jejich objevování, zvláště upomínek na nejstarší doby, se pro mnohé nadšence stalo doslova vášní. Každý pomníček má svůj příběh, ve kterém ožívají dávní dřevorubci, lesníci, pytláci, lovci, zbloudilí turisté a v neposlední řadě také těžké zločiny, které by jinak upadly do zapomenutí. Nejstarší památník pochází z roku 1674, nejmladší pak z roku 2004. Za těmi nejznámějšími vás zavede portál Kudy z nudy.
 

Neštěstí chodí i po horách

Přísloví "neštěstí nechodí po horách, ale po lidech" v Jizerkách zrovna moc neplatí. Důkazem toho jsou pomníčky častých dřevařských neštěstí, která se v minulosti nejednou odehrála. Vůbec prvním jizerskohorským pomníčkem je Klogertův kámen, nejstarší pomník v Jizerských horách. Byl vztyčen roku 1674, když dřevorubce Klogerta z Bedřichova při práci zabila padající jedle.
 
Velký počet tragických událostí byl způsoben velmi nebezpečnou, takřka sebevražednou jízdou na dřevařských saních. Dřevař – jezdec jel na saních naloženými obrovskými kládami vpředu, napůl v stoje, napůl vleže. Snažil se rukama i nohama brzdit a dát směr naloženým saním hrozivou masou dřeva za zády. Stačila malá chyba, jediné zaváhání nebo nespatřený zmrazek na cestě, saně se převrátily a v Jizerských horách se objevil nový pomníček. Tak nějak bohužel zahynul dřevař Jäger 28. ledna 1927. Ještě živého, ale přimrzlého k cestě jej našel kolega Hausmann, a i když muže ihned odvezl do kristiánovské hájovny, Jäger se již k životu neprobral. Pomníček v lesích u Jeleního potoka nedaleko Kristiánovské cesty připomíná sedmadvacetiletého dřevorubce Vendelína Zimmermanna z Josefova Dolu, který zde 12. února 1905 zemřel při nakládání kmenů.

Velmi zvláštním případem je příběh mladé ženy Věry Splítkové. Nesvéprávná čtyřiatřicetiletá Věra žila se svými rodiči v Liberci. Dne 28. února 1968 odešla odpoledne s osmi korunami na obvyklý nákup do mlékárny. Osudného dne si koupila však za zbylé peníze na nádraží lístek do Josefova Dolu a také tam, nedostatečně oděna, odjela. Již za šera se vydala směrem k horám. Ze stop bylo patrné, že na konci své cesty žena již často padala únavou, a nápadné byly i kulaté otisky ve sněhu vedle šlépějí. Ty se objevily tam, kde se po pádu opírala o bandasku s mlékem, kterou donesla až daleko do hor neporušenou - nádoba se zmrzlým mlékem stála na konci stop vedle jejího těla. A jen 357 metrů od místa, kde žena naposledy upadla se nachází chata Věčného mlčení. Tou dobou tam pobývali lesní dělníci, kteří 2. března našli zmrzlé tělo nešťastnice…
 

Pytláci, lovci a lesníci

Znáte nejslavnějšího pytláka Jizerských hor? Byl jím Augustin Zenkner, zvaný Stammel, který žil v horách od svého narození, tj. od roku 1825. Pytlačit začal už v mládí. Lidé ho ale měli velmi rádi – byl dobrosrdečný, laskavý a mimoto spolehlivý: za pět zlatek kdykoli opatřil srnce. V roce 1863 se rozhodl, že se vydá hledat své štěstí do Ameriky, kterou mu současníci vylíčili jako pravý ráj pro lovce, které tam neobtěžují žádní hajní. Stammel se chtěl rozloučit se svými přáteli bohatou hostinou, jak jinak než zvěřinovou, a dne 6. října 1863 se vydal na svůj poslední lov. Střelil jelena, ale ránu uslyšeli i dva lesníci, kteří byli také na číhané. Strhla se přestřelka, kterou dobrotivý Augustin nepřežil. Jeho ženě Anně pak nezbylo nic jiného než se i s dětmi odstěhovat do Ameriky. Stammelův kříž dodnes najdete na místě neštěstí, u Bedřichovské přehrady.
 
Obrovská smůla potkala také dva lesníky v kopcích nad Hejnicemi. Zde revírníka Johanna Bäumela z Raspenavy omylem zastřelil 21. března 1842 ferdinandovský lesník Bedřich Bergmann. Kráčel v zarostlých skalách za revírníkem, klopýtl a upadl. Při pádu vystřelila jeho puška a výstřel do zad smrtelně zranil šestadvacetiletého Bäumela, který zemřel po převozu do Raspenavy hodinu po půlnoci následujícího dne.
 

Vraždy, které nahánějí husí kůži

Ze čtvrtka 8. na pátek 9. září 1927 nocoval milovník hor a turista Viktor Gacek z Králového Dvora u Berouna na Kristiánově a hostinský se na něj jasně pamatoval – pán byl prý velmi bohatý a měl krásné zlaté hodinky. Přišel sice sám, ale večer se k němu připojil neznámý muž. Inženýr Gacek s ním hovořil o tom, že druhý den ráno vyrazí na Smědavu, a neznámý muž také viděl, kolik peněz má u sebe. Nápadné bylo hlavně to, že se mladý muž nenechal přemluvit, aby na Kristiánově také přenocoval, ale ještě v noci zmizel neznámo kam. Ráno odešel i inženýr Gacek. Na Štolpišské silnici nedaleko rašeliniště Na Čihadle a jen kousek od místa, kde se silnice stýká s Kristiánovskou cestou, našel pak v sobotu 10. září 1927 Gackovu mrtvolu lesní dělník Wildner. Ležel na zádech, s hlavou na ruksaku a vězely mu v ní dvě kulky z bubínkového revolveru, třetí byla v prsou. Onoho mladého muže jako pravděpodobného vraha se nikdy nepodařilo vypátrat.
 
Statkář Václav Porsche z Harcova u Liberce dne 25. června 1874 časně ráno vstal a pěšky odešel za obchodem do hor, na Novou louku. Sebou si vzal 200 zlatek. Avšak rodina ho večer marně čekala. Na druhý den po něm už pátralo mnoho lidí, objevilo se také několik svědků, kteří Václava spatřili předešlého dne při jeho cestě do lesů – povozník Ulrich a bedřichovský hostinský Jantsch. Odpoledně toho dne objevil Porschovu mrtvolu na břehu Černé Nisy místní dřevorubec. Pana Porscheho někdo úkladně zavraždil a oloupil o peníze a hodinky. Vrah byl dopaden až po dlouhých 14 letech! Jednalo se o sotva gramotného brusiče kamenů nevalné pověsti, Predigera z Desné. Vrah se do Jizerských hor nikdy nevrátil – zemřel ve vězení.
 
V lese nedaleko Janova nad Nisou bylo 12. února roku 1960 nalezeno mrtvé tělo třiadvacetileté plavovlasé dívky Annelore Feixové. Poté co se nevrátila z lyžařské projížďky pátraly po mladé ženě několik dní stovky lidí, Veřejná bezpečnost, Horská služba, lyžaři, lesníci, a téměř dva měsíce pak trvalo, než kriminalisté chytili a usvědčili vraha. Na těle ledabyle zasypaném sněhem byly zjištěny tři rány z pistole. Místo, kde dívka ležela, bylo vzdáleno pouhých šedesát metrů od nejbližšího domu a půl kilometru od jejího bydliště. Během vyšetřování vyšlo najevo, že Annelore ten den potkala náhodou svého známého z Janova a jela ho doprovodit, jinak by se tudy nevracela. Cestou zpět potkala mladého železničáře Ivana Drábka, kterého sžírala nepotlačitelná touha „přepadnout nějakou ženu“. Svému otci odcizil pistoli a stál 10. února před šestou hodinou večerní u lyžařské cesty, kudy jela již osamocená Annelore, kterou navíc Drábek znal. Ani to jej od hrůzného činu neodradilo – střílet neuměl, dívku zranil do nohy. Další náboje se mu vzpříčily v hlavni a tak nebohou ženu utloukl pažbou. Zbraň pak opravil a střelil ji do hlavy a posléze ji střelil naposledy. K mrtvé dívce, která žila podle sdělení policejního lékaře ještě asi tři hodiny po přepadení, se vrátil po půlnoci, již mrtvou zneužil a pak ji ukryl pod skálu. Jako mladistvému (nebylo mu ještě 18 let) mu byl vyměřen trest 14 let, jinak by tenkrát dostal trest smrti.

Veselé historky z výletů anebo když to dobře dopadne

Na cestě zvané Kristiánovský chodník objevíte pod sedlem Holubníku pomníček jedné nevydařené sáňkařské výpravy, která naštěstí dopadla dobře. Byl chladný únor roku 1909 a tři pánové se jednoho pátečního odpoledne vydali za zimními radovánkami – morbidně obézní hostinský z libereckého Radničního sklepa Arzböck, liberecký obchodník s oděvy Mras a kapelník plukovní hudby Pochmann. Z dnešních lidových sadů vyšli až v půl druhé, pěšky, bez lyží. Každý z pánů za sebou táhl sáňky. Ve čtyři hodiny byli na Kristiánově a za tento výkon se bylo třeba hodně posilnit. Bohužel se v Liščí chatě posilňovali dost dlouho, podvečer přešel do stmívání, vítr skučel a z olověných mračen se začal sypat sníh. Jak správně tušíte, nevlídné počasí se za krátkou chvíli změnilo v prudkou sněhovou bouři. Pánové ztratili cestu a nazdařbůh se vydali dolů, kde tušili Štolpišskou silnici. Hostinský Arzböck však zapadl do sněhu takovým způsobem, že se doslova nemohl vyhrabat ven. Mras a Pochmann měli sil více, a tak Arzböcka zabalili do svých kožichů a sami se vydali dolů ke Štolpišské silnici. Nakonec šťastně dorazili do Ferdinandova, odkud se vzápětí vydala šestičlenná záchranná výprava s koněm a saněmi. Hostinského našli živého a navíc – navzdory situaci – v dobré náladě.
 
Lichtenecknerův kříž na Vládní cestě u Bedřichova připomíná historku z konce 19. století, kdy se polesný Lichteneckner pozdě v noci vracel z bedřichovského hostince U Trompetra domů, na Novou Louku. Muže měly napadnout přízraky už na cestě z Bedřichova, podle líčení svědků události, se polesnému vydali na pomoc známí, kteří „nečisté mocnosti“ zahnali. Lichteneckner pak vkročil do lesa sám a asi 4 km za Bedřichovem byl opět přízraky napaden, ale tentokrát se mu ubránit nepodařilo a padl do mdlob. Z bezvědomí se probral až ráno, co se s ním dělo si nepamatoval. Na místě, kde ze po nočních útrapách vzbudil nechal postavit křížek.
 
Pod Rapickou horou u Nového Města pod Smrkem stojí Enderův obrázek, upomínka na šťastný konec dřevařské nehody. Na dvaačtyřicetiletého Antonína Endera se 10. února 1869 převrátily saně se dřevem. Díky včasné pomoci se podařilo dřevaře vyprostit a dopravit jej do nemocnice. Celý rok to trvalo, než se mohl opět postavit na pětkrát přeražené nohy. Z vděčnosti, že neštěstí přežil a může opět chodit postavil na místě pod horou dva a půl metru vysoký dřevěný sloup s křížem.