Zpočátku se vesnice na břehu
řeky Jihlavy od jiných středověkých tržních osad ničím nelišila. To se však rychle změnilo v polovině 13. století po objevu stříbronosných rud. Téměř liduprázdný kraj zaplavily stovky lidí, stříbrná horečka přilákala na
Vysočinu horníky, řemeslníky a obchodníky z celé Evropy. Když vesnice přestala jejich potřebám stačit, vyrostlo na protějším břehu řeky
velkoryse rozvržené město s velkým náměstím, třemi na svou dobu obrovskými kostely, mincovnou, kamennými domy, školou, špitálem a také hradbami:
Jihlava. Město obklopilo tři kilometry dlouhé opevnění se dvěma dva pásy masivních kamenných zdí, věžemi, baštami, příkopem a také s pěti městskými branami. Z nich nakonec zbyla jen ta poslední:
brána Matky Boží.
Nedobytná stříbrná pokladnice
Přestože bohaté doly plnily stříbrem bezedné pokladnice českých králů, velká část bohatství plynula i do kapes zdejších patricijů.
Jihlava vzkvétala, záhy získala královská privilegia a stala se jedním z nejmocnějších měst celé země.
Opevnění, které Jihlavě pomohlo například během husitských válek, se nezadržitelně začalo rozpadat na přelomu 17. a 18. století. Přestože hradby rychle mizely kus po kuse a bašty i věže se postupně měnily na obydlí,
dodnes se z opevnění dochovaly asi dvě třetiny. Nynější podobu jihlavské hradby získaly v druhé polovině 20. století, kdy už samozřejmě šlo jen o zajímavou památku.
Ačkoli je zachovaný pás hradeb rekonstruovaný podle barokní podoby ze 17. století, z větší části jde o starší, středověké hradby ze 14. až 16. století. Vývoj válečné techniky je sice doběhl, ale umění stavebních mistrů překonalo věky: staré bytelné opevnění z kamene se dochovalo v mnohem lepším stavu než novější a mnohem choulostivější pevnostní stavby z přelomu 16. a 17. století.
Brána Matky Boží: pamětnice vzniku města
V letech 1832 až 1849 byly postupně
zbourány čtyři z pěti městských bran. Na severu v dnešní Komenského ulici bývala velká
Špitálská brána, kterou vedla cesta na dnešní
Havlíčkův Brod a
Prahu, naopak
Brtnická brána ve Znojemské ulici střežila jižní vchod do města. Menší branou byla
Křížová, která stávala v Křížové ulici. V neklidných dobách bývala často zazděná a při bourání přišla na řadu jako první. Poslední brána, která rovněž bývala čas od času kvůli bezpečnosti zazděná, byla
Česká, zvaná též Brněnská. Stávala v Brněnské ulici přibližně v místě dnešního domu č. 31, procházela tudy cesta na
Velké Meziříčí a
Brno, a s šířkou přibližně 6,5 metru patřila mezi ty menší.
Západní směr na
Pelhřimov střežila třetí z velkých bran,
brána Matky Boží, která je dnes jedním ze symbolů
Jihlavy. Vznikla během druhé poloviny 13. století, po požáru v 16. století byla renesanční nástavbou zvýšena na 24 metrů a od roku 1853 ji zdobí hodiny.
Dnes
brána Matky Boží slouží jako
vyhlídková věž, sídlí v ní
informační centrum a prohlédnete si tu také
obrazy z historie města.
Další kousky opevnění
S
jihlavskými hradbami se nejlépe seznámíte pěšky, upravené parkány s lavičkami a dětským hřištěm lákají k procházkám a posezení. Neměli byste zapomenout ale ani na další součást jihlavské pevnosti, neviditelnou, ale o to důležitější a navíc přístupnou pro všechny zájemce:
systém podzemních chodeb, který dosahoval celkové délky přibližně 25 kilometrů. Ačkoli původně byly podzemní prostory určeny ke skladování piva a vína, chodby se využívaly i k vojenským účelům, zejména pak štoly, které vedly z centra města do prostoru za hradby.
Za vidění stojí také
Malebná bašta v Divadelní uličce 12, jediná zachovaná bašta z původních čtyř bašt v tomto úseku hradeb. Zbytek až sedm metrů hlubokého hradebního příkopu byl v těchto místech zasypán teprve v polovině 20. století.
Tah věží z Jihlavy k Atlantiku
Kdybyste dokázali uchopit bránu Matky Boží a přenést ji z Jihlavy do portugalského hlavního města Lisabonu, do míst, kde řeka Tejo ústí do Atlantiku, snadno by mohla nahradit Belémskou věž / Torre de Belém.- Také lisabonská robustní, ale přesto elegantní stavba vznikla jako součást obranného systému. Byla vybudována mezi lety 1515 a 1521 vojenským architektem Franciskem de Arruda, který vystavěl několik pevností na portugalských územích v Maroku.
- Věž je postavena v takzvaném manuelském stylu, který je konečným obdobím portugalské pozdní gotiky a vyznačuje se bohatou výzdobou. Střílny, cimbuří, věžičky, klenutá okna i balkony Belémské věže zdobí templářské kříže, hlavy delfínů, beranů či lvů, a dokonce i nosorožec.
Věž původně stávala na malém ostrůvku a střežila vjezd do lisabonského přístavu, ale díky přílivové vlně po zemětřesení v roce 1755 a následným říčním naplaveninám dnes stojí těsně u břehu. Sloužila jako maják, celnice i vězení. Mimochodem, nic pro neplavce: podzemní kobky bývaly často zaplavené vodou.- Protože Torre de Belém je jedním z památníků portugalského velmocenského postavení během období velkých námořních objevů na přelomu 15. a 16. století a z blízkého přístavu vyplouvali na své objevitelské plavby mořeplavci zvučných jmen, mluví se o ní jako o symbolu portugalského zlatého věku. Roku 1983 byla Torre de Belém společně s blízkým klášterem řádu sv. Jeronýma zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.
- Dnes je lisabonská čtvrť Belém místem, které nevynechá prakticky žádný turista. Podobně jako brána Matky Boží v Jihlavě je i Torre de Belém jednou z nejobdivovanějších památek města a také nabízí kouzelný výhled do okolí, a to z výšky 35 metrů.