Naše
pevnostní města Josefov a
Terezín pocházejí z hodně rozvětvené rodiny, ale patří mezi nejmladší „sourozence“. Mladá panovnice Marie Terezie musela vést války s Pruskem, Bavorskem a Francií, aby potvrdila svůj nárok na rakouský trůn. Protože při takzvaných válkách o rakouské dědictví přišla nejen o Kladsko a velkou část Slezska, ale také o řadu vojenských pevností, musela vybudovat nový systém opevnění: tak vznikly nejenom
Josefov a
Terezín, ale i
pevnostní města Olomouc nebo
Hradec Králové. Jenže Hradec ležel příliš daleko od hranic, a tak padl návrh vybudovat novou pevnost na zelené louce, respektive u
Jaroměře na
návrší u soutoku tří řek – Labe, Metuje a Úpy.
Bastionová pevnost Josefov se řadí k vrcholným dílům fortifikačního stavitelství druhé poloviny 18. století.
Pevnost ze zlatých cihel
Pevnostní město Josefov vyrostlo v letech 1780 až 1787 podle návrhu
francouzského vojenského inženýra Claudea Benoita Duhamela de Querlonde. Pískovec se na stavbu svážel z širokého okolí, jeho lámání tehdy téměř sprovodilo ze světa
Braunův betlém u Kuksu. Masivní hradby nové pevnosti se stavěly z cihel, pálených nedaleko
Jaroměře; každá vážila 9,5 kilogramu a spotřebovalo se jich 300 až 400 milionů.
Traduje se, že když císař Josef II. při své poslední návštěvě v září 1787 předal pevnost armádě do užívání, prý si na cihly zaťukal prstem s dotazem, zda tak drahá stavba není náhodou vybudovaná ze zlata.
Na tehdejší dobu byl
Josefov prakticky nedobytný, měl dokonale vymyšlený podkopový systém i obranu. Na jedné straně pevnost chránily mokřady a zaplavované louky, na druhé straně podzemní chodby s malými komůrkami zvanými kontreminy: vojáci v nich mohli doutnákem z bezpečné vzdálenosti odpálit střelný prach.
Podzemí a jeho tajemství
Důmyslný systém podzemích chodeb měří přibližně 45 kilometrů, nejníže položená chodba leží třiadvacet metrů hluboko a jde o
nejrozsáhlejší komplex pevnostních podzemních prostor u nás. A i když o Josefově víme spousty zajímavostí a technických detailů, některá tajemství si pevnost nechává pro sebe: dodnes se například neví, jak je provedeno větrání. Až půjdete na prohlídku podzemí, nadechněte se: je tu neuvěřitelně čistý a svěží vzduch, někde vzniká i průvan.
Jednotlivá podzemní patra spojovaly odvětrávací šachty, naopak prostory zamořené zplodinami ze střelby bylo možné izolovat díky masivním dveřím – podle stavebních plánů jich mělo být devatenáct tisíc. A také tu byly naslouchací chodbičky, vysunuté daleko do předpolí pevnosti. V nich speciálně vycvičení vojáci bedlivě naslouchali, co se nad nimi děje, a bezpečně tak odhalili pohyb dělostřelectva, jezdectva i pěchoty nebo budování zákopů.
V létě je podzemí otevřeno denně, přibližně hodinová prohlídka stojí 120/60 Kč, rodinná vstupenka je za 250 Kč. Kromě části podzemních chodeb (kde se teplota pohybuje od deseti do třinácti stupňů) prohlídka zahrnuje i
lapidárium soch z dílny Matyáše Bernarda Brauna,
obytné kasematy nebo
působivou vyhlídku z hradebního valu. Podívat se můžete i do stálé
historické expozice v budově bývalého pevnostního Zásobovacího úřadu (otevřeno denně kromě pondělí) a projít si
několik úseků nadzemního i podzemního obranného systému. K vidění je i
expozice Cesta legionáře nebo
pevnostní kovárna.
Pevnost nedobytná a nedobývaná
V
Josefově mělo sloužit asi 11 000 vojáků a ve městě měly žít i rodiny vyšších důstojníků. Jejich domovy se stavěly podle přísných pravidel: musely být nanejvýš jednopatrové, přízemí mělo odolat bombardování, arkýře, balkony a další ozdoby byly zakázané. Kdo se sem chtěl nastěhovat, musel s sebou přivézt zásoby potravin na pět měsíců.
Historickým paradoxem je, že Josefov nebyl jen nesmírně drahý, ale také téměř zbytečný: záhy po dokončení obou pevnostních měst nebezpečí ze strany Pruska pominulo. Panenské pevnosti nikdy neprokázaly svou odolnost v ostrém boji, armády je místo dobývání raději obcházely. I díky tomu ale Josefov patří mezi nejlépe dochované barokní pevnosti svého druhu na světě.
Pevnost, která se postupně rozrůstala a zdokonalovala, byla v roce 1888 zrušena, vojsku ale sloužila dvě stě let: armáda ji opustila až v polovině devadesátých let 20. století. Část je přístupná pro výletníky, kromě nich do Josefova rádi jezdí filmaři nebo milovníci vojenské historie.
Třikrát o barokních pevnostech
- Zemi k obraně, matce ke cti – to byla jedna z myšlenek, která vedla císaře Josefa II. ke stavbě dvou pevnostních měst. Terezín nese jméno jeho matky Marie Terezie, Josefov jméno po svém „otci“ dostal až od Josefova následovníka Leopolda II. Do té doby se o něm mluvilo jako o pevnosti Ples; tak se o ní píše i v Babičce Boženy Němcové.
Pevnost Olomouc, stavěná podle zásad uznávaného francouzského pevnostního stavitele Sébastiena le Prestre markýze de Vauban, byla dokončena právě včas, aby se ubránila pruskému obléhání v roce 1758. Sice trvalo dlouhých osm dní, než se zaplavily příkopy a všechna jezera, ale bylo to naposled, co se o pevnost bojovalo.- Kdyby Josefov vznikl o pár set let dřív, určitě by se mu válečná tažení nevyhnula – podobně jako nizozemské barokní pevnosti Bourtange, která leží na hranici s Německem v kraji Westerwolde. Je o plných tři sta let starší a vznikla na písečné vyvýšenině, odkud kontrolovala jedinou cestu přes mokřiny. Zajímavý půdorys pentagonu doplňují bastiony, korunní hradba na východě a raveliny na severu a západě. Vzájemné rozestupy staveb vycházely ze vzdáleností, které na konci 16. století dokázala dostřelit mušketa. Po zrušení pevnosti v roce 1851 místní zemědělci rychle rozorali a zarovnali hliněné valy a zasypali příkopy, ale v druhé polovině 20. století byla pevnost znovu obnovena jako turistická atrakce, a to včetně původního větrného mlýna, dvou bran a kasáren. Na bastionech stojí několik těžkých pevnostních děl, vojenské stavby vypadají přesně tak jako v roce 1742.