V
bitvě u Slavkova, jednom z
nejkrvavějších střetů na našem území, se utkaly armády rakouského císaře a carského Ruska, které se spojily proti Napoleonovi. Francouzi se prohnali Evropou, bez větších problémů obsadili Vídeň a nezadržitelně postupovali dál.
Rakouský císař František I. ani
ruský car Alexandr I. ale Napoleonovi další území přenechat nehodlali. Bylo jasné, že se schyluje k velké bitvě – a k té došlo
2. prosince 1805 na Moravě. Do dějin vstoupila jako
bitva u Slavkova anebo
bitva tří císařů. Střetlo se v ní kolem 160 000 vojáků, což byl dvojnásobek tehdejšího počtu obyvatel
Prahy. Počtem mrtvých a raněných se až do bitev u Borodina a pak u Lipska stala slavkovská řež rovněž nejkrvavějším a největším střetnutím napoleonských válek. V českých zemí držela smutné prvenství mnohem déle, a to až do
bitvy u Hradce Králové v roce 1866.
Pověsti ze Slavkovského bojiště
Od smrti
Napoleona Bonaparta (1769–1821), jednoho z nejslavnějších světových vojevůdců, už sice uplynulo více než 200 let, ale pro krajinu mezi
Brnem a
Slavkovem se
slavkovská bitva stala novým folklorem. Každý rok kolem 2. prosince, výročního dne bitvy, se pod
Santonem u
Tvarožné odehrávají
vzpomínkové akce spojené s bojovými ukázkami, jichž se účastní tisícovka členů spolků vojenské historie z celé Evropy. Občas se akce účastní i
Napoleonovo slavkovské slunce, „le soleil d’Austerlitz“ stoupající vzhůru mlžným oparem, které francouzský císař ráno před bitvou pozoroval z
návrší Žuráň.
Dodnes také žije řada pověstí, například historka o carské pokladně, kterou prý zakopal Preobraženský pluk ruské gardy při chvatném ústupu z bitvy. Další z mnoha pověstí nabízí
film Napoleon režiséra
Ridleyho Scotta, kde v závěru bitvy režisér využil legendu o rozstříleném ledu na dnes již zaniklých vodních plochách,
Žatčanském a
Měnínském rybníku (který býval s 514 hektary jednou z největších vodních ploch na Moravě). A kdybychom spočítali domy, paláce a chaloupky, kde měl podle nejrůznějších zaručených zpráv Napoleon přenocovat, zjistili bychom, že se na Moravě musel zdržet nejméně půl roku.
Toulky Slavkovským bojištěm
Nechme ale povídačky stranou a pojďme tam, kde Napoleon skutečně byl. O
Žuráni už byla řeč, historikové si také jsou poměrně jisté, že noc po vítězství francouzské armády Bonaparte strávil na
slavkovském zámku. Při prohlídce sami uvidíte
Historický sál, kde bylo po
bitvě u Slavkova uzavřeno příměří mezi Francií a Rakouskem a kde se podepisovaly smlouvy.
Konflikt připomínají také kovové a kamenné kříže na hromadných hrobech, dělové koule ve štítech stavení a zvonic, pomníky, pomníčky a pamětní desky, osamělé, větrem ošlehané kameny či stromy. Zachovala se také řada typických krajinných dominant, které během staletí jen málo změnily svůj původní vzhled. S řadou z nich vás seznámí
naučná stezka Bitva tří císařů, kterou můžete projít pěšky i projet na kole nebo zčásti autem. Na návrší za vsí
Prace, kde bylo jedno z klíčových míst bojů, nechal vystavět kněz
Alois Slovák Mohylu míru,
první mírový památník v Evropě. Zastavit se můžete i na
Staré poště, pro organizované skupiny je připravený komponovaný
zážitkový program.
Bitva u Znojma 1809
Napoleon a jeho vojáci ale zanechali v českých zemích víc stop. Někteří Francouzi se u nás usadili a založili rodiny, bitva také přispěla k počátkům národního obrození. Po prohrané bitvě se totiž do vlády dostal
kníže Stadion, zapřisáhlý nepřítel Francouzů, který se v Češích a Moravanech snažil probudit vzpomínky na slavnou minulost a dávné hrdiny, kteří za svou zem umírali v boji.
Slavkovské příměří ale dlouho nevydrželo a Napoleon se na Moravu vrátil:
10. a 11. července 1809 došlo k další bitvě mezi francouzskou a rakouskou armádou u
Znojma. Konflikt dvou velmocí tentokrát uzavřelo příměří v
Příměticích, části Znojma. Známe je spíš jako místo, kde o pár desítek let dřív sloužil jako farář
Prokop Diviš a kde na farní zahradě postavil zařízení nazvané „machina meteorologica“, jinak známé jako
bleskosvod. Dnes zde můžete navštívit
Památník Prokopa Diviše a prohlédnout si i repliku jeho vynálezu.
Cesta Napoleonových saní z Ruska do muzea v Letohradu
O tři roky později táhla českými zeměmi francouzská armáda do Ruska. Tažení skončilo katastrofou, a v
Městském muzeu v
Letohradě můžete vidět saně, na kterých císař Napoleon v roce 1812 prchal o pár měsíců opačným směrem z Ruska zpět. Francouzský císař tehdy přenocoval v Drážďanech u saského státního a komorního ministra
hraběte Marcolini-Ferettiho. Saně, na kterých přijel, byly ve značně zbědovaném stavu. Napoleon tak v cestě pokračoval v nových saních, které dostal od saské královny, a staré zůstaly v Drážďanech. Když se později syn hraběte Marcolini-Ferettiho přiženil do Letohradu, Napoleonovy sáně přivezl společně s ostatními věcmi.
Hořické trubičky a bitva u Chlumce 1813
S Napoleonovým návratem z Ruska je spojená i historie
hořických trubiček, jejichž recept prý raněný císařův osobní kuchař prozradil jako odměnu za své ošetřování.
Naposled se Napoleon dostal do českých zemí po
bitvě u Drážďan v srpnu 1813. Tam porazil armády Rusů, Rakušanů a Prusů a stíhal poražená vojska ustupující do Čech. V dnešním
Ústeckém kraji u
Chlumce a
Přestanova narazila francouzská armáda 29. srpna na silný odpor 15 tisíc ruských a několika set rakouských vojáků. Přestože Francouzi měli více než dvojnásobnou převahu, vítězství se nedočkali: druhý den přispěchaly na pomoc další rakouské a pruské oddíly a Napoleon se tak ocitl v obklíčení. V bitvě u Chlumce 29. a 30. srpna byl jeho sbor zničen a
generál Vandamme zajat; u
Žandova v místě jeho zajetí dodnes stojí malý pomník.
Bylo to naposled, co se Napoleon dostal na naše území. Následovala další porážka v
Bitvě národů u Lipska a další v roce 1815 u
Waterloo. Bitva, která přišla deset let po slavkovském triumfu, znamenala konec napoleonských válek a stala se jedním z milníků evropské historie. Francouzského vojevůdce pak už čekalo jen doživotní vyhnanství na ostrově Svatá Helena, kde po necelých šesti letech ve svých jednapadesáti letech zemřel.