Josef Jungmann se narodil jako šestý z deseti dětí chudého venkovského ševce a kostelníka
Tomáše Jungmanna a jeho ženy
Kateřiny v
Hudlicích u
Berouna; v jeho rodném domě můžete navštívit
Památník Josefa Jungmanna. Studoval v
Praze a právě během studií filozofie a práv si začal uvědomovat lásku k rodnému jazyku. Česky se v té době hovořilo téměř už jen na venkově, v úřadech, školách a kostelech zněla němčina. Ta se stávala i jazykem vzdělanců; všeobecně se totiž mělo za to, že „chudým“ českým jazykem se nedají psát vědecká a odborná díla. Právě v takové době si Jungmann vybral těžký úkol: vzkřísit, očistit a zachránit češtinu, ubohou, odstrkovanou a odsouzenou téměř k zapomnění.
V šestadvaceti letech Jungmann nastoupil jako učitel češtiny na gymnázium v
Litoměřicích a o rok později se oženil. Jeho vyvolenou se stala devatenáctiletá
Johanna Nepomucena, která sice pocházela ze starobylého českého
rodu Světeckých z Černčic, ale když se seznámili, česky vůbec neuměla. Prožili spolu pětačtyřicet šťastných let; Jungmann ji oslovoval Janičko, měli šest dětí a čtyři z nich se dožily dospělosti: Josef, řečený Joza, Johana aneb Hanenka (kterou měl otec nejraději), Anna, řečená Anenka a Kateřina neboli Katynka.
Jungmann učil na gymnáziu a na bohosloveckém učilišti češtinu a českou literaturu, rétoriku a poezii.
V Litoměřicích také vznikla velká část jeho překladů, jimiž položil základy českého básnického jazyka – Miltonův Ztracený ráj, Chateaubriandova povídka Atala, Goethovy a Schillerovy básně. Psal i vlastní práce, například první českou
romanci o Oldřichovi a Boženě, a pobyt v národnostně smíšeném městě využil ke sběru podkladů pro své nejznámější dílo: monumentální pětisvazkový
Slovník česko-německý.
Jungmann na něm pracoval přes třicet let, shromáždil více než 120 tisíc slov, a rozšířil češtinu o tisíce nových výrazů. Díky Jungmannovi dnes používáme slova jako
vzduch, touha, ohon, divoch, předmět, zeměpis, hvězdárna, vražda nebo
vyzvědač.
Slovník dokončil již v
Praze coby profesor a později ředitel gymnázia v
Klementinu, kde svou vizi krásného českého jazyka předával dál mladší generaci; k ní patřili
F. L. Rieger, F. L. Čelakovský, František Palacký a mnozí další.
Slovník česko-německý vyšel v pěti dílech v letech 1834 až 1839 (jen pro zajímavost, měl 4689 stran) a stal se pádným argumentem, že čeština je živý bohatý jazyk, rovnocenný jiným.
Právě díky mravenčí práci na slovníku se Jungmann jako jeden z mála českých vlastenců dožil slávy a poct již za svého života. Stal se
členem Královské české učené společnosti, byl zvolen
rektorem pražské univerzity, císař Leopold mu daroval
zlatý prsten a povýšil jej do
rytířského stavu. Když byl v roce 1838 zvolen děkanem filozofické fakulty, úřad mu předal bratr
Antonín Jungmann, doktor medicíny, a slavnostní mši sloužil třetí bratr
Jan, člen křížovnického řádu. Tři bratři Jungmannové obrozeneckým rodičům sloužili jako zářný příklad pro lelkující potomky, že i děti z prosté venkovské chalupy mohou vlastní pílí dosáhnout cílů nejvyšších.
Bez nejslavnějšího díla se neobešel ani
Jungmannův pohřeb: rakev s patriarchou českého jazyka, nesenou na
olšanský hřbitov, zdobil místo věnců a stuh otevřený první díl slovníku a prostá vavřínová snítka.
V
Praze Josefa Jungmanna připomíná
pomník na Jungmannově náměstí a blízká
Jungmannova ulice, jeho jméno je uvedeno v
galerii 72 osobností na fasádě
historické budovy Národního muzea. V rodných
Hudlicích u
Berouna zve k prohlídce
Památník Josefa Jungmanna a jeho jméno nese gymnázium v
Litoměřicích.