Karel Kramář se na politickou kariéru připravoval již od univerzitních studií v
Praze. Vystudoval práva a ve studiích pokračoval na několika zahraničních univerzitách. Rád cestoval, hovořil několika jazyky a v roce 1889 založil spolu s
T. G. Masarykem a
J. Kaizlem realistické hnutí, v pouhých třiceti letech se stal nejmladším poslancem vídeňského Říšského parlamentu.
Po vypuknutí 1. světové války stál u zrodu domácího odboje; společně s
Aloisem Rašínem a dalšími českými politiky byl zatčen a za velezradu odsouzen k trestu smrti. Trest jim byl posléze změněn na 20 let žaláře, o pár měsíců později byli propuštěni po amnestii a opět se zapojili do politického života. Kramář získal pověst hrdiny, který pro vlast riskuje vlastní život, a v říjnu 1918 po vyhlášení samostatného Československa stanul jako premiér v čele první československé vlády.
V lednu 1919 jen náhodou přežil pokus o atentát: na chodbě
Pražského hradu se jej pokusil zastřelit 17letý
Alois Josef Šťastný. Kramář měl štěstí: první kulka se zastavila o předměty, které měl v náprsní kapse těžkého zimního kabátu, druhá se vzpříčila v hlavni. Jeho kolega
Alois Rašín o pár let později takové štěstí neměl, ten na následky atentátu v roce 1923 zemřel.
Funkci ministerského předsedy Kramář vykonával do července 1919, volby skončily pro národní demokraty neúspěchem. V žádné další československé vládě již nezasedl, nezískal ani vysněný post prezidenta; po Masarykovi funkci převzal
Edvard Beneš. Až do smrti v roce 1937 byl Kramář „jen“ poslancem Národního shromáždění.
Karla Kramáře známe především díky
Kramářově vile v
Praze. Společně s manželkou
Naděždou Nikolajevnou Abrikosovovou (1862–1936), s níž se oženil v roce 1900, si nechali postavit také
vilu Větrov ve
Vysokém nad Jizerou, odkud Kramář pocházel, a podle projektu
Jana Kotěry zámeček Barbo na Krymu. Manželé jsou společně pochováni v
pravoslavném chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na
Olšanských hřbitovech, který Naděžda nechala postavit za první republiky.