Milada Horáková pocházela z
Prahy-Vinohrad. Vystudovala Právnickou fakultu
Univerzity Karlovy, provdala se za zemědělského ekonoma
Bohuslava Horáka a v roce 1933 se jim narodila dcera
Jana.
Milada Horáková byla členkou
České strany národně sociální,
Československého červeného kříže a řady dalších sociálních spolků. Pracovala jako právnička na Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy a bojovala za práva žen v
Ženské národní radě. Za to ji v roce 1940 zatklo gestapo a byla vězněna na několika místech včetně
Malé pevnosti v Terezíně. V roce 1944 pro ni v Drážďanech nacistický prokurátor navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na osm let vězení. Trest si odpykávala v ženské věznici v Aichachu u Mnichova, kde ji v dubnu 1945 osvobodila americká armáda.
Po válce se vrátila do
Prahy a znovu se zapojila do politického života. Před únorovým komunistickým převratem v roce 1948 byla jednou z nejvýraznějších představitelek národně socialistické strany, poslankyní za tuto stranu a předsedkyní Rady československých žen. Přestože měla možnost opustit Československo, emigraci odmítala. Když ji přátelé varovali, aby odešla, Horáková na to řekla:
„Ten, kdo seděl tak dlouho v německých koncentračních táborech jako já, a nadto byl odsouzen od nacistů k smrti, ztratil strach z toho, co člověk člověku může udělat. Ostatně moji vlastní krajané nemohou být horší než Němci.“
Mýlila se. Komunisté si ji vybrali do ústřední role vymyšleného protistátního spiknutí a společně s dalšími lidmi Horákovou obvinili z napojení na „zahraniční reakci, snažící se o rozvrat v lidově demokratických zemích a tím usnadnění příprav k nové imperialistické válce“. Celý proces byl pečlivě naplánovaný a provázeny masivní propagandou. Obžalovaní měli formálně přidělené obhájce, kteří pro ně ale samozřejmě nemohli nic udělat. Milada Horáková se navíc, jak později uvedl její obhájce Vladimír Martin, ani nesnažila obhajovat. Necítila se totiž vina v tom smyslu, co jí podsouval komunistický režim, a v žádném případě se neviděla jako zrádkyně lidu.
„Nepopírám, že moje činnost směřovala ke svržení dnešního lidově demokratického zřízení, neboť to považuji za jistou formu diktatury, ne za demokracii ani za vládu lidu, ale za vládu jedné strany. Nikdy jsem nestála ve své činnosti mimo náš lid a stát a také ani touto ilegální činností jsem nechtěla jít proti zájmům lidu a státu,“ uvedla Horáková během výslechu.
Osmého června 1950 byly vyhlášeny rozsudky.
Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a
Záviš Kalandra dostali trest smrti, další byli odsouzení na doživotí anebo dostali tresty vězení od 28 a do 15 let. O zrušení trestů smrti pro
Miladu Horákovou žádaly světově známé osobnosti, v
Ústavu pro studium totalitních režimů se dochoval například telegram vědce
Alberta Einsteina.
„Jsem hluboce přesvědčen, že si zaslouží žít,“ napsal.
Poté, co prezident
Klement Gottwald rozsudky smrti potvrdil, mohla Horákovou poprvé od jejího zatčení navštívit její dcera Jana. Po maminčině zatčení v září 1949 žila u její sestry a své tety
Věry Tůmové. Jejímu tatínkovi
Bohuslavu Horákovi se podařilo uprchnout a emigrovat do Německa a poté do USA, kam ho v roce 1968 následovala. Šestnáctiletá Jana si zapsala vzpomínku na rozloučení s maminkou:
„Byla úplně klidná a vyrovnaná, zatímco my i strýc jsme jen brečeli."
Milada Horáková byla několik hodin poté oběšena na dvoře pankrácké věznice.
Janě nejenže nedovolili, aby se mohla s matkou naposledy obejmout či políbit, ale ani jí nepředali dopisy, které Milada Horáková psala v posledních hodinách před popravou. Dostala je až v roce 1990, když se vrátila do Československa, od ministryně spravedlnosti
Dagmar Burešové. Komunisté také záměrně odstranili ostatky Milady Horákové. Urnu s popelem se nepodařilo dohledat ani po pádu totalitního režimu, na
Vyšehradském hřbitově v Praze má alespoň symbolický hrob.
Den památky obětí komunistického režimu
Miladu Horákovou připomíná řada míst, například pomník
Olbrama Zoubka u evangelického kostela na
Smíchově, kde Horáková před zatčením bydlela, památník na
Pětikostelním náměstí v Praze, pamětní desky a symbolické hroby na vinohradském hřbitově, ve
strašnickém krematoriu a na
Vyšehradském hřbitově. Její jména nesou ulice, školy a gymnázia.
V roce 1991 prezident
Václav Havel udělil Miladě Horákové in
memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. V roce 2004 byl 27. červen jako
den popravy Milady Horákové vyhlášen významným dnem jako
Den památky obětí komunistického režimu.