Rodina
Václava Hájka patřila k nižší šlechtě. Stal se knězem a kazatelem, zprvu utrakvistickým, později katolickým. Vystřídal řadu působišť: byl děkanem na
Karlštejně a ve
Zlonicích, farářem v
kostele Povýšení sv. Kříže v
Rožmitálu pod Třemšínem, kanovníkem kapituly na
Vyšehradě i oblíbeným kazatelem v
kostele svatého Tomáše na
Malé Straně v
Praze.
Na svém nejslavnějším díle, jímž je
Kronika česká, patrně začal pracovat v době, kdy byl farářem na
Tetíně. Psal ji několik let a barvitě v ní popisoval české dějiny od roku 644, kdy podle něj začalo
slovanské osídlení českých zemí. Kronika končí korunovací
Ferdinanda Habsburského v roce 1527. Česky psaná kronika se stala obrovským hitem nejen mezi učenci, ale i mezi prostými lidmi. Její barvitý, čtivý jazyk byl plný dramatických scén, legend a příběhů. Navzdory nepřesnostem byla
Kronika česká dlouho
nejpopulárnějším dílem o české historii i
klíčovým zdrojem poznání českých dějin. Až moderní historikové ji začali systematicky rozporovat.
Na co přišli? I když
Václav Hájek poctivě čerpal informace z řady pramenů, tedy
českých i cizích kronik, listin a zemských desek, často si historické skutečnosti přibarvoval nebo dokonce zcela vymýšlel. Tam, kde chyběla fakta, přišly na řadu
lidové tradice, pověsti a autorská fantazie. Proto i když v dalších staletích z Hájkova životního díla často čerpali další autoři, moderní historie hodnotí
Kroniku českou spíše jako literární dílo než přesný historický pramen. I tak ale Hájek zůstává výraznou postavou české kultury a jeho jméno se dodnes objevuje v debatách o počátcích české historie – byť s varováním, že mu nelze věřit úplně všechno.
Největší mystifikátor mezi českými kronikáři prožil poslední roky v klášteře dominikánek v
Praze na
Starém Městě, kde roku 1533 zemřel.