V české literatuře se termín
samizdat používá zejména v souvislosti s šířením zakázané literatury v období sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Knihy spisovatelů, překladatelů, redaktorů, literárních historiků a dalších lidí z oblasti disentu, kteří se na počátku sedmdesátých let ocitli na „černé listině“ a nesměli v tehdejším Československu veřejně publikovat, mohly díky samizdatu „vyjít“ alespoň pro omezený okruh čtenářů. Texty se šířily mezi lidmi přepisované na psacích strojích přes kopíráky; šlo například o knihy
Bohumila Hrabala, Václava Havla, Jaroslava Foglara, Jana Skácela, Jaroslava Seiferta, Václava Hraběte, Josefa Škvoreckého,
Alexandra Solženicyna či
George Orwella. Beletristickým svědectvím o
samizdatové Edici Petlice (1972–1990) je
kniha Český snář spisovatele
Ludvíka Vaculíka, který v Petlici postupně vydal na čtyři sta svazků.
V dramatické novodobé historii českých zemí se ilegální tiskoviny objevovaly i dřív, například v období protektorátu. Tehdy byly většinou spojeny s odbojovou činností, ojediněle se však opisovaly či tajně tiskly i básně s vlasteneckou tematikou a další literární texty. Termín samizdat pochází z ruštiny a jde o výstižný jednoslovný výraz, který nakonec v obecném povědomí zvítězil nad pojmy jako
neoficiální, podzemní, opoziční nebo paralelní literatura. Největší sbírku českého samizdatu shromáždila
pražská knihovna Libri prohibiti.