Emil Boček se v roce 1938 začal učit strojním zámečníkem. O rok později se mu v necelých sedmnácti letech podařilo opustil území protektorátu a vstoupil do československé zahraniční armády. V září 1940 se v Británii přihlásil k letectvu. Sloužil jako mechanik u stíhacích strojů, v říjnu 1942 byl přijat do pilotního výcviku a stal se jedním z nejmladších československých stíhacích pilotů.
Z armády byl na vlastní žádost propuštěn v roce 1946 a otevřel si dílnu na opravu motocyklů. Perzekuce ho podobně jako řady dalších
příslušníků RAF nepostihly, po roce 1948 se svou dílnou dobrovolně přešel do státního podniku Mototechna. Později pracoval jako soustružník v Ústavu přístrojové techniky
Československé akademie věd, do důchodu odešel v roce 1988.
S manželkou Evou má Emil Boček syna Jiřího a dceru Zuzanu. Celý život žije v
Brně, zasloužil se o vztyčení
pomníku prezidenta Edvarda Beneše před budovou
Právnické fakulty Masarykovy univerzity.
Za bojové hrdinství obdržel
Emil Boček řadu válečných vyznamenání, je také
čestným občanem města Brna. V roce 1996 se krátce setkal s britskou královnou
Alžbětou II. při její návštěvě České republiky. Prezident
Václav Klaus mu v roce 2010 propůjčil nejvyšší státní vyznamenání,
Řád Bílého lva III. třídy, v roce 2019 mu prezident
Miloš Zeman udělil řád nejvyšší třídy.
O životě generála Bočka vznikl v roce 2012 film
Nezlomní. Jeho životní příběh popisuje historik
Jiří Plachý v knize
Emil Boček – Strach jsem si nepřipouštěl, kterou v roce 2018 vydalo brněnské nakladatelství
Jota.