Ullmann pocházel z rodiny
pražského mistra
jehláře, ale i když se vyučil řemeslu, nezůstal u něj. Studoval na pražské polytechnice a architekturu na
Akademii výtvarných umění ve Vídni, a stal se tak prvním architektem s technickým i uměleckým vzděláním.
Kariéru zahájil roku 1854 v
Praze a od začátku měl štěstí na zakázky ve stylu romantického historismu a novorenesance. Pro objednatele z řad šlechty navrhl například
zámecký skleník v
Čechách pod Kosířem a přestavby
zámečků a zámků Bezděkov, Jirny či
Chyše,
Letenský zámeček v
Praze a další budovy. Za jeho nejvýznamnější stavbu je považován
kostel sv. Cyrila a Metoděje v
Praze-Karlíně.
Ullmann společně s
Josefem Zítkem patřil k prvním českým tvůrcům italské novorenesance, monumentálního slohu, který kombinoval vlivy z celé Evropy. Za
první novorenesanční budovu v Praze je pokládána
budova České spořitelny na
Národní třídě (dnešní Akademie věd). Následovaly další stavby, například
Palác Lažanských (dnes sídlo FAMU a
kavárny Slavia),
Lannova vila v Bubenči nebo
Vyšší dívčí škola ve
Vodičkově ulici, první budova, na jejíž fasádě Ullmann použil sgrafita.
V roce 1865 Ullmann nabídl vyhotovení plánů i vedení stavby
Národního divadla bez nároku na odměnu, jeho návrh však nebyl přijat. Neúspěch nesl velmi těžce a ovlivnil celý jeho další život. Postupně se vzdal samostatného projektování a začal spolupracovat se svým švagrem
Antonínem Barvitiem. Čekalo je ale další odmítnutí: v soutěži o prestižní stavbu
Rudolfina zvítězili podobně jako v případě Národního divadla
Josef Zítek a
Josef Schulz.
Ullmann se definitivně vzdal projektování a odstěhoval se na venkov, napřed na vlastní
zámeček v Dubenci a poté do
Příbrami. Tam v roce 1897 zemřel a je pohřben na zdejším hřbitově. Krátce se ale ještě ke své profesi vrátil: pro město společně se svým synovcem
Bedřichem Münzbergerem navrhl projekt
novorenesanční radnice a
spořitelny a také
arcibiskupský konvikt.
Deset známých staveb Vojtěcha Ignáce Ullmanna