Na toulkách historickým centrem
Prahy objevíte celou řadu skvělých
kaváren, pražíren a cukráren, kde vám připraví kávu přesně podle vašeho gusta. Kde bývala ta úplně první? Prý na
Karlově mostě, po němž přibližně od roku 1714 procházel arménský obchodník
Georgius Deodatus Damascenus. S sebou nosil servírovací stolek, kamínka a stříbrnou konvičku s kávou, kterou zákazníkům naléval do malých kalíšků. Když nápoj začal chladnout, konvičku znovu ohřál.
První pražská kavárna
Káva Pražanům zachutnala, a tak si šikovný obchodník po čase pořídil na
Karlově mostě dřevěnou boudu. Když si vydělal, přesunul se i s kávou do obchůdku vedle
Malostranské mostecké věže, podle jedné verze do domku bývalé celnice, podle druhé do
domu U Tří pštrosů. Kávu zde prodával až do své smrti 2. prosince 1730, kdy podle matriky zemřelých „z domku u mostu“ vynesli jeho rakev. Deodatus, který přestoupil na katolickou víru, byl pochován malostranském
klášteře sv. Tomáše – a díky němu
Praha propadla kouzlu voňavého nápoje navždy.
Jenže možná to bylo trochu jinak: není vyloučeno, že Deodatus měl kavárny dvě, jednu na
Malé Straně, druhou na
Starém Městě v
domě U Zlatého hada na nároží Karlovy a Liliové. Škoda, že se ani jeden podnik nedochoval, tak jako slavná
benátská kavárna Caffe Florian na náměstí Svatého Marka. Jedna z prvních kaváren v Evropě přesto vznikla později než ta pražská, v roce 1720.
Kavárna Slavia a rok 1884
Z kaváren se záhy stala oblíbená centra společenského života a utěšeně jich přibývalo. Na počátku 19. století byste jich v
Praze napočítali šestadvacet, v druhé polovině za vlády
císaře Františka Josefa I. jich už byl dvojnásobek. K nejznámějším patřila vlastenecká
kavárna U Komárků v
Ungeltu, kde se scházeli národní obrozenci v čele s
Josefem Kajetánem Tylem. Jméno sice nezůstalo, ale dodnes je na stejném místě restaurace.
Nepřerušenou tradicí dlouhou přes 140 let se zato může pochlubit
kavárna Slavia na
Národní třídě. Sídlí v novorenesančním
paláci Lažanských, který pro hraběte Leopolda Lažanského navrch
Vojtěch Ignác Ullmann. Bylo to skvělé místo, zvlášť když naproti vyrostlo
Národní divadlo. Na začátku 80. let se přízemí komplexu ujal známý podnikatel
Václav Zoufalý a rozhodl se tu vytvořit luxusní kavárenské zařízení. Povolení k úpravám paláce sice dostal až dva měsíce po slavnostním otevření
Národního divadla, ale zato se mu opravdu podařilo vytvořit moderní a přívětivé místo pro setkávání vznešenější klientely. Stěny nové kavárny kryly prolamované tapety, prostor ozařovaly secesní lustry. I když to bylo skvělé místo, kam chodívaly věhlasné osobnosti z oblasti kultury a umění, Slavia musela o své zákazníky tvrdě bojovat: od
Vltavy se totiž tehdy táhla řada kaváren až k
Obecnímu domu.
Káva jako inspirace umělců
Kavárny té doby zdaleka nebyly jen centrem společenského dění, ale mnohdy byly svědky pokroku a závratných novinek. Například 22. března 1895 v pařížské
kavárně Grand Café uskutečnili své první neveřejné filmové představení
bratři Lumièrové. Kavárny a káva inspirovaly umělce, stačí připomenout obrazy
Henri Toulouse-Lautreca a dalších impresionistů. Hudební skladatel
Johan Sebastian Bach už v roce 1734 zkomponoval takzvanou
Kávovou kantátu. Jako libreto použil satirický text Über den Caffe, který reagoval na tehdejší zálibu v pití kávy v německých městech. Jen v Lipsku, kde Bach žil, v té době bylo jedenáct veřejných kaváren, a právě v Zimmermanově kavárně, kde Bach každý týden koncertoval se souborem Collegium musicum, měla kantáta zřejmě stylovou premiéru u kávy. Příznivcem kávy byl i spisovatel
Honoré de Balzac, který denně údajně vypil více než 20 šálků, a kávu miloval i hudební skladatel
Ludwig van Beethoven.
Zlatý věk pražských kaváren
Na přelomu 19. a 20. století kaváren rychle přibývalo. Kávová zrna se začala pražit ve velkém; jen v centru
Prahy bylo v té době asi 120 kaváren, další vznikaly na předměstích. Tehdejší časy pamatuje třeba
Café Louvre a
Národní kavárna na
Národní třídě, kubistická kavárna
Grand Café Orient, která vznikla v roce 1912 v prvním patře
Domu U Černé Matky Boží na Ovocném trhu,
Café Savoy anebo secesní
kavárna Imperial, neodmyslitelně spojená se slavným
románem Saturnin Zdeňka Jirotky. Do dnešních dob funguje i
Café Montmartre v Řetězové ulici, kudy prošly dějiny české umělecké avantgardy počátku dvacátého století a kde vystupoval
kabaret Červená sedma, anebo
kavárna Demínka, z níž se ovšem stala restaurace. S
Kudy z nudy se můžete vydat na toulky po
slavných pražských kavárnách i
kavárnách první republiky, a zavzpomínat i na podniky, které už z kavárenské mapy zmizely.
Zaniklé kavárenské legendy
Pojmem bývala dnes už neexistující
kavárna Union na nároží
Národní třídy a ulice Na Perštýně. V Unionce sedávali
Mikoláš Aleš, Josef Gočár, Josef Lada, Fráňa Šrámek, Viktor Dyk i
František Hrubín. Mezi pověstné podniky patřila
kavárna Café Corso v ulici Na Příkopě anebo
kavárna Edison v dolní části
Václavského náměstí.
Thomas Alva Edison při své návštěvě
Prahy z její terasy rád sledoval hemžení na náměstí a dal také souhlas s použitím svého jména. Po návratu domů poslal panu kavárníkovi pochvalný dopis, který si v podniku nechali zasklít a vyvěsit. Mezi tradiční hosty Edisonky patřili
Franz Kafka,
Pavel Eisner či
Adolf Loos, ovšem střediskem tehdejšího pražsko-německo-židovského kulturního dění bývala především
kavárna Arco na rohu Hybernské a Dlážděné na
Novém Městě. V krásném interiéru, navrženým architektem
Janem Kotěrou, se pravidelně scházeli literáti a umělci jako
Emil Filla, Bohumil Kubišta, Egon Erwin Kisch, Franz Werfel či
Max Brod.