Šumice

Obec Šumice se nachází v turistické oblasti Slovácko, asi 6 km od Uherského Brodu, na dohled Bílých Karpat. Jednou ze zajímavostí obce je výskyt dřínu obecného. Ratolest této dřeviny se dostala dokonce do obecního znaku. I když první zprávu o vesnici známe teprve z druhé poloviny 14. století, kdy kolem roku 1380 obdržel Šumice od markraběcí koruny na doživotí jako léno Hynek z Valdštejna, můžeme se domnívat, že Šumice vznikly daleko dříve. 

Obec svou zručností proslavili po celém Rakousku-Uhersku šumičtí zedníci a pomocníci, kteří vyjížděli za prací do měst celé monarchie na celou sezonu, od Josefa po Kateřinu (od března do konce listopadu). Některé rodiny vyjížděly za prací i s dětmi. Mladé dívky chodily do Vídně do služby a mnohé se v cizině provdaly a už tam zůstaly.

 

Ukrutní Uhři, Tataři, Kuruci i Valaši

Šumice leží na významné historické obchodní cestě, která spojovala velkomoravská střediska se zásobárnou železa mezi Bojkovicemi a Slavičínem. Je možné, že i Šumice postihla uherská okupace krajů mezi řekou Moravou, Karpaty a říčkou Olšavou (tzv. Lucká provincie). Navíc tehdy zdejší kraj plenili Tataři a v 50. letech 13. století Kumáni. Moment uherské okupace byl asi příčinou toho, že Šumice, pokud existovaly, nebyly jmenovány ve Zdíkově listině z roku 1131. V této listině nebyly jmenovány žádné lokality mezi řekou Olšavou a dnešní hranicí Slovenska. Lucká provincie vznikla v severní části hraničního nárazníkového pásma na pomezí Moravy a Uher, zvaného Lucké pole (Lucko), či provincie Váh, o něž od 11. do 13. století vedli Přemyslovci spory s Uherským královstvím. Po odchodu Kumánů nastoupila důmyslná přemyslovská kolonizace kraje, která vtiskla kraji strukturu, jak ji známe dodnes.

Obyvatelům se pak nevedlo špatně, patřily většinou k Uherskému Brodu, a tak ten, kdo Brod držel, vládl zároveň i Šumicícm. Jedním z držitelů těchto statků byl např. opavský kníže Jan Korvín (levoboček Matyáše Korvína), rod Kunoviců i Kauniců. Kaunicové drželi Šumice až do územní reformy v roce 1849, kdy obec získala samosprávu. Nejtěžším obdobím obce byla váleční doba za třicetileté války v 17. století, kdy Šumice plundrovala a obyvatele trýznila vojska stavovská i císařská, vojska z Uher vedená Bethlenem Gáborem, v roce 1643 dorazila do Uherského Brodu a okolí švédská vojska... z Uher jim přišla na pomoc vojska Rákócziho a nakonec sem dorazili i vzbouření Valaši ze vsetínského panství. Po válce karpatskými průsmyky na jihovýchodní Moravu pronikly tatarské a turecké hordy sedmihradského knížete Imricha Tökelyho. V Šumicích bylo Tatary zabito 48 osob, uloupeno 38 koní,138 ks hovězího dobytka a 1167 ovcí. Samozřejmostí při vpádech tatarských a tureckých hord bylo znásilňování žen a odvlečení mladých obyvatel. Šumice byly tak zničeny, že ještě v roce 1671 bylo opuštěno 16 gruntů. Podobné hrůzy se opakovaly ještě v příštích letech. Byla to krutá léta nesmírných zkoušek a je s podivem, že obec Šumice tyto krutosti přežila a nezanikla.
 

Turistické zajímavosti v Šumicích a okolí

V Šumicích se, i přes bouřlivou historii, dochovalo velké množství tradičních slováckých domů a domků. Najdete zde například vodní válcový mlýn, Trchalíkovu usedlost, Šerkovu usedlost či Hasoňovu chalupu. Šumické muzeum dá zájemcům nahlédnout do života našich předků – vystavuje asi 420 muzeálií věnované dřívější podobě bydlení i hospodářským dvorům a místním krojům. Při pohledu na kostel Narození Panny Marie budete překvapeni, že byl postaven teprve v roce 1999. Jedná se o přestavu původního kostela z roku 1861. Okolní krajina nabízí širokou škálu možností pro sportovní, turistické a rekreační vyžití. 
 

Šumické dříny

Slavné jsou v Šumicích dříny, ze který se zde dělá výborná marmeláda. Stáří dřínů v Šumicích bylo odhadováno na 200 až 300 let, založení sadů na obecních pastvinách je někdy spojované s vpády kuruců a jiných tureckých hord sedmihradských knížat v 17. století. I když mnoho starobylých stromů muselo ustoupit kolektivnímu hospodaření, dříny ze Šumic ale nikdy úplně nezmizely. Zůstaly v polních hrázích a v zahradách rodinných domů. Šumičané jsou na „svůj obecní strom“ patřičně hrdí a mají ho i v obecním znaku. Stále zde udržují tradici a dřín obecný hojně vysazují. Dříny jsou nejlépe vidět brzy z jara, když rozkvetou drobnými žlutými květy. Jsou to první jarní kvetoucí keře a stromy.