Emil Filla se narodil roku 1882 v
Chropyni na Hané v rodině železničního úředníka. V
rodném domě je dnes čekárna, je na ní umístěna pamětní deska Emila Filly. Dětství prožil v
Brně, kde také absolvoval obchodní školu a začal pracovat v pojišťovně. V roce 1903 se ale přestěhoval do
Prahy a poté studoval monumentální malbu na pražské
Akademii výtvarných umění. S několika spolužáky ale školu po třech letech opustil a rozhodl se hledat vlastní cestu. Ovlivnilo jej dílo malíře
Edvarda Muncha, který měl v roce 1905 v Praze výstavu, a stal se členem
výtvarné skupiny Osma, hlásící se k novým uměleckým směrům
expresionismu a
fauvismu. Záhy poté Filla vstoupil do
Spolku výtvarných umělců Mánes, jehož členem byl s krátkou přestávkou až do své smrti v roce 1953.
Umělec na cestách
Pro
Fillu jako malíře i teoretika byly důležité kontakty s klasickým i moderním evropským uměním. Už před první světovou válkou často cestoval do
Německa, Holandska, Belgie, Francie a
Itálie, od roku 1911 hodně pobýval v
Paříži. Tam jej zastihla první světová válka; více než šest let pak strávil v
Nizozemí, kde se zařadil k uznávaným osobnostem mezinárodní umělecké avantgardy. Po válce se vrátil do Československa a opět se pustil do práce; z té doby jsou známá především jeho četná kubistická zátiší.
Už před první světovou válku se Filla oženil s
Hanou Krejčí, dcerou profesora filozofie na
Univerzitě Karlově. Žili ve
Střešovicích ve vile, kterou coby
dvojdům pro Emila Fillu a Františka Krejčího navrhl v letech 1922–1924 architekt
Pavel Janák ve spolupráci s
Jaroslavem Vondrákem a
Emilem Fillou. Umělce připomíná nápis na fasádě a busta z roku 1929, kterou vytvořil sochař
Otto Gutfreund.
Filla jako sběratel
Před druhou světovou válkou patřil Filla k těm, kteří aktivně varovali před rostoucím nebezpečím nacismu. Po vypuknutí války ho společně s dalšími osobnostmi svobodného Československa zatklo gestapo a následující roky strávil v koncentračním táboře Dachau, později v Buchenwaldu. Na rozdíl od mnoha dalších měl Filla štěstí, a ač s podlomeným zdravím, válku přežil. Mír v roce 1945 oslavil výstavou v
pražském Mánesu, současně byl jmenován profesorem nově založené
Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Kromě toho mu také stát propůjčil křídlo
zámku v Peruci, kam Filla umístil část svých bohatých sbírek. Vedle evropských středověkých památek se Fillův sběratelský zájem soustředil zejména na mimoevropské umění Číny a Japonska, Blízkého východu, Přední Asie, Egypta a etnického umění Afriky, Oceánie a pokolumbovské Ameriky. Údajně se jednalo se o
nejvýznamnější kolekci, jakou se kdy podařilo nashromáždit českému výtvarnému umělci 20. století.
Fillova Peruc
Městys
Peruc leží v
Ústeckém kraji východně od
Loun v oblasti
Dolní Poohří. Do povědomí milovníků české historie se Peruc zapsala
romantickou pověstí o Oldřichovi a Boženě – aneb jak napsal kronikář
Václav Hájek z Libočan v 16.
století „…dívka se zalíbila knížeti perúc, té vsi dal sám kníže Oldřich místu jméno Peruc.“ Němým svědkem jejich setkání byl podle legendy tisíc let starý
Oldřichův dub, jeden z nejznámějších památných stromů Česka. Kromě toho v Peruci objevíte zastřešenou pseudogotickou
Boženinu studánku, na návsi pak stojí barokní
kostel sv. Petra a Pavla a trojkřídlý patrový
zámek. Jeho rokokovou přestavbu vedl v letech 1694–1724 italský stavitel
Antonio Porta a po jeho smrti ji dokončil
Petr Pavel Columbani.
Zámek je součástí
resortu Dětenice a zve na komentované prohlídky, společně s
Nadací Emila Filly se chystá otevření rozsáhlé
Fillovy galerie.
V Peruci strávil Emil Filla poslední roky svého života a zdejší krajinu si zamiloval. Na jeho obrazech se objevují blízké vesnice,
hrad Házmburk, Lounské kopce,
Milešovka a nesčetná zákoutí
Českého středohoří. Filla krajinu popsal následujícími slovy:
„Na všechny strany pode mnou se vzdouvala země v trylcích pestrých polí, v crescendu kopců, pohoří, hor, a z ní porůznu, až kam dohlédlo oko vzpínající se křivkou, jak vzepjatý kůň tyčilo se naše krásné a úchvatné Středohoří...“
Dobře si ale uvědomoval rizika spojená se svou hlavní vášní, protože 20. listopadu 1952 v dopisu Emanuelu Antonovi píše:
„...podzim nebyl nijak pro ‘krajinaření’ příznivý a lidé mě varovali: to už není pro vás – je to nebezpečné při vašem stáří –, vítr fučel a mráz pronikal do kostí a člověk, jak sedl na stoličku a vzal štětec a pero do ruky, zapomněl na zimu a teprve po skončení pocítil zkřehlost až do morku. Ale byl jsem tak rozpracován, vše mi šlo tak od ruky, že jsem nemohl zkrotit svou vášeň a nemalovat. Zápal plic se mi nedostal do těla a to bylo to hlavní.“
Výlet zakončíme na
naučné stezce Perucko, která z
Peruce vede na
Krásnou vyhlídku. Otvírá se z ní pohled na panorama
Českého středohoří. Pokud znáte krajinomalby Emila Filly, bude vám výhled povědomý: ano, právě tady jeho krásné obrazy vznikaly.
Emil Filla zemřel v jednasedmdesáti letech 6. října 1953 v
Praze a byl pochován na hřbitově v Praze-Střešovicích.