Česko ve filmu: báječní Češi s klikou aneb jak jsme si zamilovali film

Zatímco dnes se do kina chodí na Marvelovky a popcorn, konec 19. století přinesl úplně jiný typ filmového zážitku. Lidé přicházeli do sálů a žasli, že obraz se může hýbat. Doslova. Zázrak zvaný kinematografie roztáčel oči, srdce a v neposlední řadě i kliky promítaček. A v českých zemích se chytil tak pevně, že nám z něj dodnes běhá mráz po zádech. Ale jak to všechno začalo? Vydejte se s Kudy z nudy a seriálem Česko ve filmu tam, kde se začaly odvíjet první cívky českého filmu!
 

Kouzlo na prostěradle aneb česká stopa u zrodu světového filmu

Psal se 13. únor 1895, když si bratři Auguste a Louis Lumièrové nechali patentovat vynález, který navždy změnil dějiny – kinematograf. Není náhodou, že právě Lumièrové bývají označováni za otce filmu. Jejich přístroj uměl zaznamenat pohyb a přehrát ho na plátno. Co ale už tolik lidí neví – první zkoušky tohoto přístroje proběhly v ateliéru Alfonse Muchy.
 
Ano, právě ten Alfons Mucha, který kromě lilií a secesních bohyní zbožňoval i technické hračky a moderní technologie. Technika ho nejen fascinovala, ale dokonce ji aktivně podporoval. Bratři Lumièrové v jeho pařížském ateliéru využili prostěradlo jako provizorní plátno pro první testování projektoru. Jinými slovy – pohyblivý obraz promítali na látku, kterou vzápětí Mucha ve svém ateliéru použil jako draperii nebo závěs. Dějiny filmu začínají tedy tak trochu na ložním prádle – což by žádný surrealista nevymyslel líp – a nesou v sobě špetku noblesní secese i francouzsko-české poetiky.
 
První veřejné promítání filmů bratří Lumièrů se uskutečnilo 28. prosince 1895 v pařížském Grand Café na Bulváru Kapucínů. Tato událost je považována za oficiální zrození kinematografie. Diváci ten den s úžasem sledovali asi deset krátkých filmů o délce přibližně 40–50 sekund. Mezi nimi nechyběl slavný snímek Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny, legendární první film s hranou zápletkou Pokropený kropič anebo Příjezd vlaku. Ten vyvolal poprask: kamera stála blízko trati a vyděšení diváci se začali zvedat ze sedadel v domnění, že na ně z plátna přímo do sálu vyřítí skutečná lokomotiva.
 

První český biograf, první český film

Jen tři roky po patentování kinematografu se v Praze objevil muž, který neměl v plánu zůstat jen u obdivování světové novinky. Jan Kříženecký (1868–1921), inženýr a nadšený fotograf, pochopil, že hýbající se obraz má sílu a že film má budoucnost. V roce 1898 otevřel v Praze na Výstavišti na Výstavě architektury a inženýrství ve vlastním dřevěném pavilónu Český kinematograf. Během výstavy tu pravidelně promítal vedle zakoupených snímků bratrů Lumièrových i filmy, které sám natočil. Čechy se staly šestou zemí, kde se začalo s filmováním, a naše kinematografie tak patří k nejstarším na světě. U jejího zrodu stál právě úspěšný a hojně navštěvovaný Český kinematograf.
 

Dostaveníčko ve mlýnici aneb nejstarší české filmy

Krátké snímky Jana Kříženeckého, většinou záběry z každodenního života, měly obrovský ohlas. Kříženecký točil vše – od hasičských cvičení po výjevy z pražských ulic. Do hlavní role často obsazoval Josefa Švába Malostranského (1860–1932), oblíbeného herce a komika, který se tak stal první českou filmovou hvězdou.

Kříženecký byl režisér, kameraman, střihač i promítač v jedné osobě. Jeho aparatura vážila desítky kilogramů, filmy byly ručně stříhané a promítání byla skoro kouzelnická show. Dnes by ho pravděpodobně najali do každého festivalového týmu jako workoholického filmaře s láskou ke klice. Kromě toho ale jako profesionální fotograf v rámci své pracovní náplně na městském stavebním úřadu fotil snímky staré Prahy, mizející při asanaci na přelomu 19. a 20. století, a také řady domů, ulic a památek pro jejich soupis. V Archivu hlavního města Prahy jsou uloženy tisíce jeho fotografií z let 1909–1914.

A co se promítalo na výstavě? Například Výjezd parní stříkačky k ohni, Přenesení kolébky Františka Palackého z Hodslavic na výstaviště, Polední výstřel pražský nebo Výjev z lázní žofínských. Na popud kabaretiéra a humoristy Josefa Švába–Malostranského natočil Kříženecký na výstavě rovněž tři první české hrané filmy, a sice Dostaveníčko ve mlýnici, Smích a pláč a Výstavní párkař a lepič plakátů. Oficiálně první filmy v dějinách české kinematografie mají po více než sto letech svou digitální podobu a mohou svobodně obíhat digitálním prostorem. Nejsou retušované, takže je můžete vidět téměř stejně jako doboví diváci, s lumièrovskou perforací a dokonalou atmosférou.
 

Ponrepo: iluzionista, který založil české kino

Jen o pár let později se k filmovému šílenství přidal další vizionář. Viktor Ponrepo (1858–1926), původním povoláním kouzelník a iluzionista, se nadchnul pro kinematografii natolik, že v roce 1907 otevřel v Karlově ulici v Praze na Starém Městě v domě U Modré štiky první stálý biograf. Sál měl asi 60 míst, plátno, piano a především – atmosféru.
 
Ponrepo pochopil, že film není jen atrakce, ale budoucí umění. Díky němu se biografy přesunuly z pouťových stanů, kaváren a jarmarků pod pevnou střechu. Kino Viktora Ponrepa nabízelo pravidelný program, tematické večery a promítání s živým komentářem. Filmy byly samozřejmě němé, a tak je slovem a různými zvukovými efekty doprovázel Viktorův bratr Karel. Aby se celuloidové pásky nemusely převíjet, pouštěl je Ponrepo jako atrakci někdy i pozpátku. Dnes nese jméno Ponrepo kino Národního filmového archivu. A není to náhoda – právě Viktor Ponrepo položil základy kina jako kulturní instituce.
 
A zajímavost? Jeho jméno bylo umělecký pseudonym, vlastním jménem se jmenoval Dismas Šlambor. Uznejte sami, Ponrepo zní líp.
 

Filmová nostalgie: Báječní muži s klikou

Jedním z nejpůvabnějších filmů, který se nostalgicky i s notnou dávkou nadsázky vrací k úplným začátkům české kinematografie a jejím odvážným průkopníkům, je historická komedie Báječní muži s klikou z roku 1978. Režisér Jiří Menzel ji natočil k osmdesátému výročí českého filmu, ale se sobě vlastní lehkostí a ironií. Film vychází ze skutečných historických postav, jen jejich jména jsou lehce upravena: majitel prvního stálého kina Viktor Ponrepo se zde jmenuje Vilém Pasparte, filmařský samorost Jan Kříženecký se promění v Jakuba Kolenatého a Josef Šváb-Malostranský v komika Járu Šlapeta. Jejich osudy se prolínají s poeticky nadsazeným dějem, kde se snoubí vášeň pro film s groteskním každodenním bojem o metry celuloidu.
 
Menzel s kolegou Oldřichem Vlčkem, který se ve filmu mihne v menší roli, sice čerpali z historických pramenů, ale ponechali si dost volnosti k vytvoření světa, který je hravý, poetický a stylizovaný, ale hluboce pravdivý. Na atmosféře se podíleli i stálí Menzelovi spolupracovníci – kameraman Jaromír Šofr a hudební skladatel Jiří Šust.
 
V hlavní roli exceluje Rudolf Hrušínský jako důstojně smutný Pasparte, Vladimír Menšík se zase vyřádí jako energický Šlapeta a samotný Menzel si symbolicky zahrál režiséra Kolenatého. Výsledkem je film, který je zábavný i dojemný zároveň – a který nám připomíná, že za každým metrem filmu stojí obrovská vášeň a kus lidského příběhu. Vřele doporučujeme všem, kdo milují nejen filmy, ale i filmaře!
 

Od rekordů k poetice: Když film začal vyprávět příběhy

Začátky byly plné rekordů (v počtu návštěvníků na metr čtvereční) i omylů (když se někdo lekl lokomotivy na plátně a utekl z kina). Ale kinematografie u nás zakořenila hluboko a brzy začala psát vlastní dějiny. Z počáteční senzace se film začal vyvíjet do své vypravěčské podoby. Záběry už nebyly jen dokumentací reality, ale vznikaly první hrané příběhy. Češi se rychle chytili a kinosály začaly plnit krátké grotesky, humorné skeče i jednoduché příběhy o lásce a zradě. Mimochodem, už v roce 1909 bylo v paláci Lucerna ve Vodičkově ulici v Praze slavnostně otevřeno kino Lucerna, které se tak řadí k nejstarším dosud funkčním kinosálům celého světa.
 
V meziválečném období vznikly moderní filmové ateliéry Barrandov i první skutečné české filmové hity. Herecké hvězdy jako Hugo Haas, Vlasta Burian nebo Adina Mandlová se staly ikonami a film začal konkurovat divadlu. S rozmachem zvukového filmu pak přišla zlatá éra české kinematografie.
 

Aerokina: tam, kde film stále žije

Zatímco multiplexy dnes prodávají spíš colu a popcorn než umělecké zážitky, existuje v Česku síť kin, která film milují. Říká si Aerokina a jde o sdružení srdcařů, kteří točí klikou i dnes – alespoň obrazně. Patří do ní kino Aero na pražském Žižkově, Světozor v centru Prahy, Bio Oko mezi Letnou a Holešovicemi, Bio Central v Hradci Králové a legendární Univerzitní kino Scala v Brně. Každé z těchto kin má svou vlastní dramaturgii, charakter i komunitu. Aero je industriální a syrové, Světozor kosmopolitní, Oko hravé a retro, Central komunitní a Scala akademická. K rodině Aerokin se přidalo i první butikové kino Přítomnost, které přineslo nový koncept – malý prostor, designový interiér, bar přímo v sále a pečlivě volený program, kde objevíte jak klasiku, tak současné festivalové hity. Posledním členem pak je kino Lucerna, nejstarší a jeden z nejprestižnějších biografů v Česku.
 
Aerokina nejsou jen místa, kde se díváme na filmy – jsou to ostrůvky radosti, setkávání a inspirace. Místa, kde se točí vlastní příběhy i mimo plátno.

Živé kulturní uzly, kde se pořádají diskuze, přednášky, koncerty, workshopy a retrospektivy. Kino tu není jen pasivním zážitkem, ale místem setkávání a sdílení.
 

Biografy, rekordy a velké příběhy

Český vztah k filmu je hluboký, poctivý a někdy možná až přehnaně nostalgický. Začal na Muchově prostěradle, prošel promítačkami, krabicemi od filmů a magnetickými páskami, až k datovým projekcím. Ale jedna věc se nezměnila: pořád nás dokáže rozesmát, dojmout i očarovat. Ale právě díky téhle vášni máme desítky let filmového dědictví, které neztratilo na síle. Ať už jde o dřevěný pavilon Jana Kříženeckého, biograf Ponrepo nebo Aerokina dnes – film je u nás doma.
 
A ještě dlouho bude. Stačí zatáhnout závěsy, zhasnout světla a… klapka, jedeme!