Zatímco dnes se do kina chodí na Marvelovky a popcorn, konec 19. století přinesl úplně jiný typ filmového zážitku. Lidé přicházeli do sálů a žasli, že obraz se může hýbat. Doslova. Zázrak zvaný
kinematografie roztáčel oči, srdce a v neposlední řadě i kliky promítaček. A v českých zemích se chytil tak pevně, že nám z něj dodnes běhá mráz po zádech. Ale jak to všechno začalo? Vydejte se s
Kudy z nudy a
seriálem Česko ve filmu tam, kde se začaly odvíjet první cívky českého filmu!
Kouzlo na prostěradle aneb česká stopa u zrodu světového filmu

Psal se
13. únor 1895, když si
bratři Auguste a Louis Lumièrové nechali patentovat vynález, který navždy změnil dějiny –
kinematograf. Není náhodou, že právě
Lumièrové bývají označováni za otce filmu. Jejich přístroj uměl zaznamenat pohyb a přehrát ho na plátno. Co ale už tolik lidí neví – první zkoušky tohoto přístroje proběhly v ateliéru
Alfonse Muchy.
Ano, právě ten
Alfons Mucha, který kromě lilií a secesních bohyní zbožňoval i
technické hračky a moderní technologie. Technika ho nejen fascinovala, ale dokonce ji aktivně podporoval. Bratři Lumièrové v jeho pařížském ateliéru využili
prostěradlo jako provizorní plátno pro
první testování projektoru. Jinými slovy – pohyblivý obraz promítali na látku, kterou vzápětí Mucha ve svém ateliéru použil jako draperii nebo závěs. Dějiny filmu začínají tedy tak trochu na ložním prádle – což by žádný surrealista nevymyslel líp – a nesou v sobě špetku noblesní
secese i
francouzsko-české poetiky.
První veřejné promítání filmů bratří Lumièrů se uskutečnilo
28. prosince 1895 v
pařížském Grand Café na
Bulváru Kapucínů. Tato událost je považována za oficiální zrození kinematografie. Diváci ten den s úžasem sledovali asi deset krátkých filmů o délce přibližně 40–50 sekund. Mezi nimi nechyběl slavný snímek
Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny, legendární první film s hranou zápletkou
Pokropený kropič anebo
Příjezd vlaku. Ten vyvolal poprask: kamera stála blízko trati a vyděšení diváci se začali zvedat ze sedadel v domnění, že na ně z plátna přímo do sálu vyřítí skutečná lokomotiva.
První český biograf, první český film

Jen tři roky po patentování kinematografu se v
Praze objevil muž, který neměl v plánu zůstat jen u obdivování světové novinky.
Jan Kříženecký (1868–1921),
inženýr a nadšený fotograf, pochopil, že hýbající se obraz má sílu a že film má budoucnost. V roce
1898 otevřel v
Praze na
Výstavišti na
Výstavě architektury a inženýrství ve vlastním dřevěném pavilónu
Český kinematograf. Během výstavy tu pravidelně promítal vedle zakoupených
snímků bratrů Lumièrových i filmy, které sám natočil. Čechy se staly
šestou zemí, kde se začalo s filmováním, a naše kinematografie tak patří k
nejstarším na světě. U jejího zrodu stál právě úspěšný a hojně navštěvovaný
Český kinematograf.
Dostaveníčko ve mlýnici aneb nejstarší české filmy
Krátké snímky
Jana Kříženeckého, většinou záběry z každodenního života, měly obrovský ohlas. Kříženecký točil vše – od hasičských cvičení po výjevy z pražských ulic. Do hlavní role často obsazoval
Josefa Švába Malostranského (1860–1932), oblíbeného herce a komika, který se tak stal
první českou filmovou hvězdou.
Kříženecký byl režisér, kameraman, střihač i promítač v jedné osobě. Jeho aparatura vážila desítky kilogramů, filmy byly ručně stříhané a promítání byla skoro kouzelnická show. Dnes by ho pravděpodobně najali do každého festivalového týmu jako workoholického filmaře s láskou ke klice. Kromě toho ale jako
profesionální fotograf v rámci své pracovní náplně na
městském stavebním úřadu fotil
snímky staré Prahy, mizející při
asanaci na přelomu 19. a 20. století, a také řady domů, ulic a památek pro jejich soupis. V
Archivu hlavního města Prahy jsou uloženy tisíce jeho fotografií z let 1909–1914.
A co se promítalo na výstavě? Například
Výjezd parní stříkačky k ohni, Přenesení kolébky Františka Palackého z Hodslavic na výstaviště, Polední výstřel pražský nebo
Výjev z lázní žofínských. Na popud kabaretiéra a humoristy
Josefa Švába–Malostranského natočil Kříženecký na výstavě rovněž tři první české hrané filmy, a sice
Dostaveníčko ve mlýnici, Smích a pláč a
Výstavní párkař a lepič plakátů. Oficiálně
první filmy v dějinách české kinematografie mají po více než sto letech svou digitální podobu a mohou svobodně obíhat digitálním prostorem. Nejsou retušované, takže je můžete vidět téměř stejně jako doboví diváci, s lumièrovskou perforací a dokonalou atmosférou.
Ponrepo: iluzionista, který založil české kino

Jen o pár let později se k filmovému šílenství přidal další vizionář.
Viktor Ponrepo (1858–1926), původním povoláním kouzelník a iluzionista, se nadchnul pro kinematografii natolik, že v roce 1907 otevřel v
Karlově ulici v
Praze na
Starém Městě v
domě U Modré štiky první stálý biograf. Sál měl asi 60 míst, plátno, piano a především – atmosféru.
Ponrepo pochopil, že film není jen atrakce, ale budoucí umění. Díky němu se biografy přesunuly z pouťových stanů, kaváren a jarmarků pod pevnou střechu.
Kino Viktora Ponrepa nabízelo pravidelný program, tematické večery a promítání s živým komentářem. Filmy byly samozřejmě němé, a tak je slovem a různými zvukovými efekty doprovázel Viktorův bratr Karel. Aby se celuloidové pásky nemusely převíjet, pouštěl je Ponrepo jako atrakci někdy i pozpátku. Dnes nese jméno
Ponrepo kino Národního filmového archivu. A není to náhoda – právě
Viktor Ponrepo položil základy
kina jako kulturní instituce.
A zajímavost? Jeho jméno bylo umělecký pseudonym, vlastním jménem se jmenoval
Dismas Šlambor. Uznejte sami, Ponrepo zní líp.
Filmová nostalgie: Báječní muži s klikou

Jedním z nejpůvabnějších filmů, který se nostalgicky i s notnou dávkou nadsázky vrací k úplným začátkům české kinematografie a jejím odvážným průkopníkům, je historická komedie
Báječní muži s klikou z roku 1978. Režisér
Jiří Menzel ji natočil k osmdesátému výročí českého filmu, ale se sobě vlastní lehkostí a ironií. Film vychází ze skutečných historických postav, jen jejich jména jsou lehce upravena: majitel prvního stálého kina
Viktor Ponrepo se zde jmenuje
Vilém Pasparte, filmařský samorost
Jan Kříženecký se promění v
Jakuba Kolenatého a
Josef Šváb-Malostranský v komika
Járu Šlapeta. Jejich osudy se prolínají s poeticky nadsazeným dějem, kde se snoubí vášeň pro film s groteskním každodenním bojem o metry celuloidu.
Menzel s kolegou
Oldřichem Vlčkem, který se ve filmu mihne v menší roli, sice čerpali z historických pramenů, ale ponechali si dost volnosti k vytvoření světa, který je hravý, poetický a stylizovaný, ale hluboce pravdivý. Na atmosféře se podíleli i stálí Menzelovi spolupracovníci – kameraman
Jaromír Šofr a hudební skladatel
Jiří Šust.
V hlavní roli exceluje
Rudolf Hrušínský jako důstojně smutný Pasparte,
Vladimír Menšík se zase vyřádí jako energický Šlapeta a samotný
Menzel si symbolicky zahrál režiséra Kolenatého. Výsledkem je film, který je zábavný i dojemný zároveň – a který nám připomíná, že za každým metrem filmu stojí obrovská vášeň a kus lidského příběhu. Vřele doporučujeme všem, kdo milují nejen filmy, ale i filmaře!
Od rekordů k poetice: Když film začal vyprávět příběhy

Začátky byly plné rekordů (v počtu návštěvníků na metr čtvereční) i omylů (když se někdo lekl lokomotivy na plátně a utekl z kina). Ale
kinematografie u nás zakořenila hluboko a brzy začala psát vlastní dějiny. Z počáteční senzace se film začal vyvíjet do své vypravěčské podoby. Záběry už nebyly jen dokumentací reality, ale vznikaly první hrané příběhy. Češi se rychle chytili a kinosály začaly plnit krátké grotesky, humorné skeče i jednoduché příběhy o lásce a zradě. Mimochodem, už v roce 1909 bylo v
paláci Lucerna ve
Vodičkově ulici v
Praze slavnostně otevřeno
kino Lucerna, které se tak řadí k
nejstarším dosud funkčním kinosálům celého světa.
V meziválečném období vznikly moderní
filmové ateliéry Barrandov i první skutečné
české filmové hity. Herecké hvězdy jako
Hugo Haas, Vlasta Burian nebo
Adina Mandlová se staly ikonami a film začal konkurovat
divadlu. S rozmachem zvukového filmu pak přišla
zlatá éra české kinematografie.
Aerokina: tam, kde film stále žije

Zatímco multiplexy dnes prodávají spíš colu a popcorn než umělecké zážitky, existuje v Česku síť kin, která film milují. Říká si
Aerokina a jde o sdružení srdcařů, kteří točí klikou i dnes – alespoň obrazně. Patří do ní
kino Aero na pražském Žižkově,
Světozor v centru
Prahy,
Bio Oko mezi Letnou a Holešovicemi,
Bio Central v
Hradci Králové a legendární
Univerzitní kino Scala v
Brně. Každé z těchto kin má svou vlastní dramaturgii, charakter i komunitu. Aero je industriální a syrové, Světozor kosmopolitní, Oko hravé a retro, Central komunitní a Scala akademická. K rodině Aerokin se přidalo i první
butikové kino Přítomnost, které přineslo nový koncept – malý prostor, designový interiér, bar přímo v sále a pečlivě volený program, kde objevíte jak klasiku, tak současné festivalové hity. Posledním členem pak je
kino Lucerna, nejstarší a jeden z nejprestižnějších biografů v Česku.
Aerokina nejsou jen místa, kde se díváme na filmy – jsou to ostrůvky radosti, setkávání a inspirace. Místa, kde se točí vlastní příběhy i mimo plátno.
Živé kulturní uzly, kde se pořádají diskuze, přednášky, koncerty, workshopy a retrospektivy. Kino tu není jen pasivním zážitkem, ale místem setkávání a sdílení.
Biografy, rekordy a velké příběhy

Český vztah k filmu je hluboký, poctivý a někdy možná až přehnaně nostalgický. Začal na Muchově prostěradle, prošel promítačkami, krabicemi od filmů a magnetickými páskami, až k datovým projekcím. Ale jedna věc se nezměnila: pořád nás dokáže rozesmát, dojmout i očarovat. Ale právě díky téhle vášni máme desítky let filmového dědictví, které neztratilo na síle. Ať už jde o dřevěný pavilon Jana Kříženeckého, biograf Ponrepo nebo Aerokina dnes – film je u nás doma.
A ještě dlouho bude. Stačí zatáhnout závěsy, zhasnout světla a… klapka, jedeme!
Objevte počátky a vývoj české kinematografie, klíčové osobnosti jako Jan Kříženecký a místa jako kino Lucerna v historii filmu v Česku.
Bratři Auguste a Louis Lumièrové jsou považováni za otce filmu, vynalezli kinematograf, který umožnil zaznamenávat a přehrávat pohyb na plátně.
První testy kinematografu proběhly v pařížském ateliéru Alfonsa Muchy, kde bratři Lumièrové využili prostěradlo jako plátno.
Jan Kříženecký byl průkopníkem české kinematografie, v roce 1898 otevřel v Praze první Český kinematograf a také natočil první české filmy.
První stálý biograf ve Starém Městě v Praze byl kino Viktora Ponrepa, založené v roce 1907 Viktorem Ponrepem.
Počátky české kinematografie byly zachyceny v historické komedii 'Báječní muži s klikou' z roku 1978 režírované Jiřím Menzelem.
Kino Lucerna, otevřené v roce 1909, je jedním z nejstarších dosud funkčních kino sálů na světě a významným místem pro českou kinematografii.
Aerokina jsou síť kin milujících film, která nabízí jedinečnou dramaturgii a atmosféru a stala se kulturními centry organizující různé kulturní akce.
Otázky i odpovědi jsou strojově generované a neprošly redakční úpravou.