Historické centrum
Prahy se
Starým Městem,
Josefovem a částečně i
Novým Městem, a dnes z velké části zaniklým
Podskalím, se nenávratně změnilo před sto lety při
asanaci. Kdyby k ní nedošlo a část středověkého židovského města zůstala stát, dnes by z něj byla světová senzace. Jenže všechno je jinak, a tak se na
pár míst staré Prahy už můžete podívat jen
na dochovaných fotografiích. Avšak ne všechna místa zůstala ztracena – pražské
Staré Město má ještě mnoho
tajemných zákoutí, jejichž tajemství dosud nebyla turisty zcela objevena.
A jako Asanace
Největší demolice v dějinách
Prahy začala roku 1896 a nejintenzivnější práce trvaly až do roku 1903. Hlavní důvod? Stavební a hygienická zanedbanost
Josefova, jeho přelidněnost, riziko nákaz a samozřejmě i nepříjemná blízkost zanedbaného ghetta u
Staroměstského náměstí; dělilo je doslova jen pár desítek kroků. Nejbolestnější ztrátou z pohledu současných historiků byly
tři z devíti synagog: Nová z konce 16. století, která stávala v dnešní Široké ulici,
Velkodvorská z počátku 17. století v místech před dnešním
hotelem Intercontinental a
Cikánova synagoga z roku 1613 v Bílkově ulici. Platnost asanačního zákona byla několikrát prodloužena, platit přestal až roku 1943. Náplastí za zbořené temply byla nově postavena
Jubilejní synagoga v Jeruzalémské ulici. A také se zrodila
moderní Pařížská třída a ulice kolem ní, ráj obchodů a symbol luxusu, které propojují okolí
Staroměstského náměstí s vltavským nábřežím.
K jako kašna (stěhovavá)
Málokterá památka se stěhovala tolikrát jako
kašna, která stojí uprostřed
Uhelného trhu.
Neoklasicistní památka z šedého pískovce od sochaře
Františka Xavera Lederera má tvar
palmového kmene, obtočeného vinnou révou; dvě lidské postavy na podstavci, patrně alegorie vinařství a sadařství, doplňuje
labuť na samém vrcholku, z jejíhož zobáku tryská voda. Kašně se říká
Wimmerova, to podle muže, který si ji koncem 18. století nechal postavit před svým palácem na dnešní
Národní třídě. Tam zůstala do roku 1860, kdy byla přestěhována na
Betlémské náměstí, a po dvaceti letech putovala do
parku u
Hlavního nádraží. Na
Uhelný trh se přesunula v roce 1951.
M jako mariánský sloup
Nedaleko
Husova pomníku na
Staroměstském náměstí stával od poloviny 17. století
mariánský sloup s anděly a dvoumetrovou pozlacenou sochou Panny Marie. Představoval symbolické poděkování za osvobození města od Švédů a zároveň memento třicetileté války, údajně byl po obdobném památníku v Mnichově druhým nejstarším mariánským sloupem v Evropě. Známý
pražský poledník (14 stupňů 25 minut východně od Greenwiche), podle něhož byl v minulosti řízen pražský čas a který je vyznačen v dlažbě náměstí, je ve skutečnosti stín, který mariánský sloup vrhal v pravé poledne.
Týden po vzniku samostatného Československa v roce
1918 strhla mariánský sloup parta žižkovského bohéma Franty Sauera, který jej považoval za symbol národní hanby a nenáviděného katolictví. Na své místo se obnovená památka
vrátila teprve v červenci
2020. Kopie původního díla se skládá z desítek opracovaných dílů o
celkové váze 118 tun. Šestimetrový a 22 tun vážící dřík sloupu je z pískovce, pro který si sochař Petr Váňa dojel do
Indie. I další části pocházejí ze zahraničí, sokl opracovali z pískovcového bloku darovaného italským městem
Vitorchiano. Sanktuárium, tedy místo pro uložení kopie deskového gotického obrazu Panny Marie Rynecké, je z
mrákotínské žuly.
S jako Stínadla
Od roku 1946, kdy začal poprvé vycházet román Stínadla se bouří, jeho autor
Jaroslav Foglar musel odrážet všetečné dotazy, kde že vlastně leží
Stínadla, legendární čtvrť Vontů. Spleť křivolakých uliček a temných zákoutí, průchodů, dvorků a opuštěných kostelů byste našli na
Starém Městě v okolí
kostela sv. Haštala a
Anežského kláštera, ale má to jeden háček: to, co hledáte, už nikdy nenajdete. Foglar totiž tuto část
Prahy znal
ještě před asanací, zatímco dnes se z bývalých Stínadel dochovaly jen nepatrné zbytky. Ovšem
uzoučká ulička mezi Haštalským náměstím a ulicí U Obecního dvora dnes coby odměna všem hledačům nese název Ve Stínadlech a o kousek dál objevíte i slavnou
Řásnovku.
Z jako Zlatá ulice – anebo ulička?
Kdo má zmapované
staroměstské průchody, uličky a pasáže, ten dokáže projít od
Vltavy na
Staroměstské náměstí doslova za pár minut a ušetří spoustu kroků navíc. K nejznámějším – a přesto pro mnohé dokonale utajeným místům – patří
Zlatá ulička. Pozor, nemluvíme o
Zlaté uličce na
Hradě, ale nenápadné spletité uličce, která začíná u
kostela sv. Jiljí mezi Jilskou a Husovou a klikatí se kolem zadních traktů domů směrem k
Pražské křižovatce, bývalému kostelu sv. Anny, svatoanenskému klášteru a
divadlu Na zábradlí. Zvláštní znamení: nedá se používat po setmění, protože je to patrně
jediná staroměstská ulička, která se zamyká.