Příběh
Solnice, jedné z nejstarších budov v
Českých Budějovicích, se začal odvíjet v roce 1531. Sůl se z alpských zemí ale do Čech dopravovala už mnohem dřív; nejznámější byla
Zlatá stezka z Pasova do Prachatic, které začala ve 13. století konkurovat silnice z Mautern do Cáhlova (Freistadt) a dál do
Českých Budějovic. Význam města stoupal a od 16. století známe díky rejstříku solních počtů i přesná čísla. Například roku 1571 dojelo do solnice v Českých Budějovicích 21 873,6 q soli na 3 522 povozech. Sůl se vozila po celý rok, na vůz se nakládalo průměrně 6,16 q a největší zásoby se nashromáždily v zimě. Část soli se prodala ve městě, část odváželi formani do
východních Čech a na
Moravu, největší množství ale putovalo na lodích do
Týna nad Vltavou, kde bývala další solnice, a dál do
Prahy a
středních Čech.
Solnice a pivovod
Gotická budova
českobudějovické solnice byla postavena v roce 1531 jako městská sýpka. Kromě soli a obilí se v ní skladovaly i zbraně. Nikdy v ní neproběhly žádné větší stavební úpravy, a tak se budova dočkala velké rekonstrukce až v 21. století. O goticko-renesančním krovu asi z roku 1560 se říká, že je
čtvrtý nejstarší krov svého druhu v Česku. Solnici znáte také z
filmu Pyšná princezna, kde se objevuje ve scénách z tržiště.
Majitelé chtěli v solnici zřídit restauraci s pivovarem, ale ukázalo se, že budova na takový záměr nebude stačit. Proto postupně koupili koupit i vedlejší malou solnici a ještě
dům na rohu Piaristického náměstí, Hroznové a České ulice. Poznáte ho snadno, ve štítu budovy se vyjímá
obraz sv. Václava, patrona českého piva a sládků. Právě v něm dnes je pivovar, kam se můžete vypravit na prohlídku. V degustační místnosti si prohlédnete vzácný historický strop a uvidíte také unikátní
„pivovod“ – potrubí, jímž pod dlažbou Piaristického náměstí pivo několika druhů od výčepní desítky po speciály proudí z pivovaru do tanků v restauraci.
Pivo, chléb a lupiči
Kapacita pivovaru je dva tisíce hektolitrů ročně, ale pokud by byl zájem, dá se zvýšit. Kuchyně je v malé solnici, samotná restaurace je ve dvou patrech historické budovy (a i tady uvidíte kousek pivovodu, prý abyste si udělali představu, jak takový vynález funguje). S motivem
zubatého štítu Solnice si stylově hrají i držáky na pivní tácky a další detaily, pod střechou jsou výstavní prostory.
Čeho byste si měli všimnout? Třeba
kamenné desky s letopočtem výstavby, zasazené ve výši pátého podlaží, anebo
čtyř do kamene vytesaných lidských obličejů. Vypráví se, že jde o podobizny či sťaté hlavy lupičů, kteří chtěli vyloupit sousední
kostel Obětování Panny Marie.
A na čem si v
Solnici pochutnáte? Tým kuchařů připravuje
gastronomické lahůdky založené na rakousko-uherské kuchyni s důrazem na vlastní výrobu, zejména domácího pečiva a uzenin. Na své si však přijdou i hosté, kteří masu neholdují, stejně jako lidé s různými potravinovými intolerancemi. Navíc
každý čtvrtek a sobotu tu pro hosty pečou čerstvý křupavý chléb ve třech různých variantách.
#světovéČesko a Solivar v Prešově
- Jednu z nejzajímavějších technických památek na výrobu a skladování soli najdete ve slovenském Prešově. Není těžké ji najít, jihovýchodní část města se dodnes jmenuje Solivar. Výroba soli se tu definitivně zastavila v roce 2009, dnes je celý areál součástí Slovenského technického muzea.
- Můžete si tu projít a podrobně prohlédnout unikátní komplex historických technických objektů. Dolování kamenné soli skončilo zatopením solného dolu, kdy se roku 1752 z opuštěné chodby v hloubce asi 141 m náhle přivalil bohatý proud solanky. V Prešově tehdy přešli na těžbu solného roztoku a vaření soli klasickou dobovou technologií – odpařováním vody a krystalizací.
- Solanka, teda nasycený roztok soli ve vodě, obsahuje v jediném litru 15 až 300 g různých solí. Způsob těžby a zpracování solanky přirozeným odpařováním na varných pánvích či v nádobách včetně balení hotové soli byl znám už ve středověku. Časem se dokonce potvrdilo, že z vytěžené solanky je možné uvařit víc soli – a kvalitnější – než byla dolovaná sůl kamenná.
- Nové metody si vyžádaly stavbu nových budov a zařízení. Nad šachtou Leopold vzniklo těžní zařízení zvané gápeľ s důmyslným dřevěným těžním strojem, poháněným koňmi. Solanka se skladovala v takzvaných četerních z roku 1815, osmi dochovaných dřevěných nádržích, uložených stupňovitě ve svahu. K vidění je i strojovna, zvonice aneb klopačka a sklad soli. Už dávno neslouží původnímu účelu, pro rekonstrukci se proměnil v multifunkční prostor.