Novorenesanční
Státní opera v
Praze stojí jen pár kroků od
Václavského náměstí a
Národního muzea. Na stejném místě, v někdejší
zahradě usedlosti Smetanka, dřív stávalo
Novoměstské divadlo, lidově zvané také divadlo Před Koňskou bránou, dřevěná letní scéna. Jenže v druhé polovině 19. století zachvátila divadla v Evropě i USA série požárů; asi nejtragičtější následky měl
v roce 1881 požár v divadle Ringtheater ve Vídni, kde zahynulo 400 lidí. Začalo se proto víc dbát na bezpečnost herců i diváků – a tak v roce 1885 bylo staré divadlo rozebráno a na jeho místě vznikla nová divadelní budova: dnešní
Státní opera.
Nové německé divadlo
Architekti Ferdinand Fellner (1847–1916) a Hermann Helmer (1850–1919) byli zárukou spolehlivosti a kvality: jejich stavby jsou pohledné, vyzdobené v módních historizujících slozích novorenesance, neoklasicismu či novobaroka, občas s prvky secese. Pánové navíc posílili svou dobrou pověst tím, že dbali na bezpečnost a funkčnost divadelního provozu, většinou rychle reagovali na novou poptávku, nabízeli přijatelné ceny a přesně dodržovali termíny. Vesměs věci, které se ve stavebnictví cení dodnes.
Stavět se začalo v roce 1886 a
5. ledna 1888 se konala slavnostní premiéra. Protože
Státní opera byla reprezentativní scénou pražských občanů německé národnosti, zahajovacím představením byli
Mistři pěvci norimberští od Richarda Wagnera. Ostatně první ředitel divadla
Angelo Neumann, bývalý barytonista Vídeňské dvorní opery, byl Wagnerův osobní přítel. Divadlo vedl až do své smrti v roce 1910, čímž se hned na počátku stal
nejdéle sloužícím ředitelem této scény, a během svého působení do
Prahy přivedl celou plejádu hvězd, namátkou
Enrica Carusa.
Státní opera kdysi
Češi mohli být spokojení: novorenesanční budova tehdejšího
Nového německého divadla s neorokokovým interiérem nepředstihla „české“
Národní divadlo co do uměleckého výrazu, ale jevištními parametry a kapacitou hlediště šlo o nejvelkorysejší divadelní prostor v
Praze. Své prvenství si
Státní opera podržela dodnes.
Zatímco fasáda se příliš nezměnila, část výzdoby interiérů je odrazem historie: jsou tu
busty umělců, kteří se stali obětmi fašismu (Josef Čapek, Julius Fučík, Joe Jenčík, Václav Jiříkovský, Rudolf Karel, Anna Letenská, Vít Nejedlý, Josef Skřivan, Oldřich Stibor, Bedřich Václavek, Vladislav Vančura, František Zelenka). Divadelníky, kteří zahynuli za fašistické okupace, připomíná
pamětní deska s verši Stanislava Kostky Neumannna, plastika
Bedřicha Smetany od Karla Lidického je vzpomínkou na
roky 1949–1992, kdy budova nesla název Smetanovo divadlo. Nové záhlaví,
Státní opera Praha, se poprvé objevilo na divadelní vývěsce k
večernímu představení Verdiho opery Othello 1. dubna 1992. Název
Státní opera se používá od roku 2012.
Nová tvář Státní opery
Rekonstrukce, která proběhla v letech 2016–2019, vrátila
Státní opeře podobu a styl přelomu 19. a 20. století plný zlatých prvků, ozdobných řezeb i luxusních textilních tapet. Původní vzhled kopírují i nová sedadla, potažená rudým sametem, nyní ovšem doplněná moderní technikou. Skutečným klenotem neorokokových interiérů jsou vedle masivního zlatého lustru
malované stropy od Eduarda Veitha, tehdy módního malíře, s jehož díly se lze setkat ve
Vídni nebo v jeho rodišti,
Novém Jičíně. Malba, kde se postavy a ornamenty prolínají se štukovou výzdobou, pokrývá celou plochu stropu i lunet nad orchestřištěm. Dokonale se doplňuje s
oponou: ta je nová, ale vytvořená podle původního návrhu z roku 1888.
Zatímco před rekonstrukcí se poslední návštěvníci s operou loučili 2. července 2016
představením Pucciniho Turandot, slavnostní otevření 5. ledna 2020 provázel
operní koncert, který diváky provedl po 132 let dlouhé historii Státní opery. Na jeviště se také záhy vrátily všechny oblíbené inscenace, od Fidelia přes Madam Butterfly až po Wagnerovy Mistry pěvce norimberské, s nimiž divadlo roku 1888 svůj provoz zahájilo.
Desetkrát o českých divadlech a pražské opeře
- Historie opery na území Čech sahá do roku 1627, kdy byla při korunovaci Ferdinanda III. Habsburského ve Vladislavském sále na Pražském hradě uvedena italská pastorální komedie.
- Téměř o sto let později, 31. srpna 1723, byla na Pražském hradě při korunovaci císaře Karla VI. za krále českého dvakrát provedena opera Constanza e Fortezza dvorního skladatele Johanna Josepha Fuxe.
- Vzrůstající popularita operních představení postupně inspirovala české šlechtice, kteří si na svých sídlech začali budovat divadelní sály a zvát do nich operní společnosti. Jedním z prvních a nejaktivnějších byl hrabě František Antonín Špork, který měl divadlo v zahradě své pražské rezidence už od roku 1701 a roku 1725 pak v Praze otevřel divadlo Na Poříčí.
- Roku 1739 následovalo založení prvního pražského „kamenného“ Divadla v Kotcích, kde se hrálo výhradně německy.
- V roce 1783 bylo otevřeno hraběcí Nosticovo divadlo, později přejmenované na Stavovské divadlo, dodnes spojované se jménem Wolfganga Amadea Mozarta. Skladatel tu 20. ledna 1787 osobně dirigoval svoji Figarovu svatbu a po velkém úspěchu pro Prahu složil operu Don Giovanni, jejíž světovou premiéru 29. října 1787 opět sám dirigoval. Další premiéra Mozartovy opery La clemenza di Tito se odehrála roku 1791 na počest korunovace císaře Leopolda II. českým králem.
- Roku 1799 divadlo od hraběte Nostice odkoupili čeští stavové a přejmenovali je na Stavovské. V letech 1813–1816 zde byl operním ředitelem Carl Maria von Weber, který se i později do Prahy opakovaně vracel jako dirigent svého Čarostřelce.
- V letech 1885–1886 sbíral ve Stavovském divadle dirigentské zkušenosti mladý Gustav Mahler.
- Ferdinand Fellner a Hermann Helmer během 43 let své spolupráce navrhli a vyprojektovali asi pět desítek divadelních budov, které jsou dodnes dominantami nejrůznějších měst. Stojí například v Záhřebu, Salcburku, Berlíně, Segedíně, Bratislavě, Štýrském Hradci, Sofii, Curychu, Oděse, Budapešti a samozřejmě ve Vídni.
- V České republice nese jejich rukopis kromě Státní opery v Praze také Mahenovo divadlo v Brně, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Městské divadlo v Mladé Boleslavi, Městské divadlo v Jablonci nad Nisou či Městské divadlo v Karlových Varech.
Architekti Fellner a Helmer projektovali rovněž činžovní a obchodní domy, vily, paláce a zámky. Jejich dílem je například
romantická přestavba zámku Žinkovy a podíleli se také na stylu lázeňského města
Karlovy Vary, kde bylo podle jejich plánů vystavěno asi dvacet budov. Kromě divadla to jsou
Císařské lázně, Grandhotel Pupp, rozhledna Goethova vyhlídka, kolonáda Sadového pramene, z níž dnes zůstalo již jen torzo a anebo litinová
Vřídelní kolonáda, která však již neexistuje – na počátku druhé světové války byla rozebrána a materiál z ní posloužil pro válečné účely.