Jan Šépka absolvoval
Fakultu architektury Českého vysokého učení technického v
Praze, a poté studoval na
Akademii výtvarných umění. Začínal s
Petrem Hájkem a
Tomášem Hradečným jako společník
ateliéru HŠH architekti, v roce 2009 založil
vlastní projekční kancelář. Své zkušenosti předává jako pedagog, nejprve na
FA ČVUT v Praze, poté na pražské
Umělecko-průmyslové škole a
Fakultě umění a architektury Technické univerzity v
Liberci. Tam vede ateliér a inspiruje mladou generaci architektů k odvaze hledat nové tvary a formy.
Z jeho menších děl je známá
vila Hermína s charakteristickým růžovým nátěrem, kde se hmota stavby vznáší nad svahem jako organická struktura,
dům v ocelovém korzetu anebo
„dům v sadu“ v pražských Kyjích, nominovaný stejně jako Hermína o pár let dřív na
evropskou cenu Mies van der Rohe. Šépka se rovněž podílel na úpravách
Zámeckého návrší v Litomyšli a rekonstrukci
Arcidiecézního muzea v
Olomouci spojenou s novou prezentací
Zdíkova paláce, rezidence
biskupa Jindřicha Zdíka. Také tento projekt byl nominován na
Cenu Evropské unie za současnou architekturu.
Architektonickou kuriozitou je
Pokoj v krajině na
Modravě na
soutoku Modravského a Roklanského potoka, kde začíná
řeka Vydra.
Deset kovových křesel s trojicí stolků navozuje dojem
obývacího pokoje pod širým nebem. Pevný a nekompromisní tvůrčí záměr transformovaný do reality uplatňuje
Šépka důsledně a s nebývalou vůlí, naposledy při
dostavbě Gočárových Automatických mlýnů v
Pardubicích.
Šépkova tvorba je úzce spjatá s
krajinou, technologií a konstrukčními experimenty, často využívá
modely a fyzické makety, které chápe jako klíčový nástroj hledání. Místo aby hledal univerzální styl, každý projekt navrhuje jako jedinečné dílo, které reaguje na konkrétní kontext a prostor.
V české architektuře zastává
Jan Šépka roli
tvůrce, který
posouvá hranice vnímání architektury – nikoli jako pouhé funkční schránky, ale jako uměleckého díla, které v divákovi i uživateli zanechá silný zážitek. Jeho stavby jsou
odvážné, neotřelé a často až vizionářské. Ukazují, že
architektura může být současně funkční i poetická, technická i hravá – a právě v tom spočívá její výjimečnost.