Markomanský šlechtic
Marobud bývá v různých pramenech nazývaný také
Maroboduus, Marobodus, Maroboudos či
Barobodos. Jak vypadal sice nevíme, ale možnou podobenku nám zanechal malíř
Zdeněk Burian na obálce knihy
Zlomený meč od
Eduarda Štorcha. Kresba, na níž impozantní muž zachmuřeně hledí do dáli, dobře vykresluje Marobudovy osudy. Byl zřejmě synem některého z germánských kmenových náčelníků či králů. V té době jejich děti Římané odváželi jako rukojmí, aby si zachovali loajalitu svých nepřátel, a tak Marobud strávil mládí v dnešní Itálii a získal římské vzdělání.
V dospělosti se vrátil ke svým lidem, a aby unikl hrozbě římské nadvlády, se svým kmenem se z dnešního Německa přesunul do Čech. V zemi dobře chráněné hradbou hor, se zdroji železné rudy nutné pro výrobu nástrojů a zbraní, a s úrodnou půdou podél řek k obživě, postupně vybudoval
největší státní útvar svobodných barbarů. K Marobudovým
Markomanům se postupně přidaly zbytky
Bójů a
Keltů, ale i větší kmeny –
Langobardi, Gótové, Lugiové, Semnonové, Hermunduři či
Kvádové. Marobud se obklopil družinou nejlepších mužů jednotlivých kmenů a rodů, shromáždil vojsko, a dokonce zavedl některé úřady a s Římany uzavřel smlouvu o nezávislosti a neútočení.
Jeho bohatství ale představovalo lákavou kořist, a tak ho nakonec v roce 19 z trůnu svrhl markomanský vůdce
Katvalda /Catualda. Sesazený král Marobud přežil, ale uchýlil se pod ochranu Římanů a zbytek života strávil jako exulant v Ravenně. Tam asi po osmnácti letech zemřel a byl tam i pochován.
A jeho protivník Katvalda? Když jej po necelém roce svrhl král Hermundurů, také hledal záchranu u Římanů. Jeho poslední stopy byly zachyceny ve Foru Julii, dnešním francouzském městě Fréjus. Marobudova říše tak zanikla záhy po jeho odchodu do Itálie.