Věda a historie není nuda: po stopách starých Markomanů na Pičhoru

Dělicí čárou mezi světem Římanů a Markomanů byl Dunaj. Římské impérium s vyspělou civilizací, bohatými provinciemi a rozvinutou ekonomikou se na národy ze severu, tedy za Dunajem, dívalo jako na barbary. Jistě, jejich území se od římských provincií výrazně lišilo, ale i Markomani měli své typické osady, zvyky, řemesla a dokonce i panovníka. Markomanský král Marobud byl dokonce prvním vládcem na českém území, kterého známe jménem.
 

Odkud se vzali Markomani?

O Markomanech se často mluví jako o těch, co z Čech vyhnali Kelty. Historie ale byla mnohem složitější: ještě před svým příchodem do budoucích Čech byl kmen Markomanů téměř zdecimován při válkách s Římany. Podle římských historiků právě Marobud odvedl svůj lid z vnitrozemí Germánie na rozlehlé území nazývané Boiohaemum, dříve obsazeným keltským kmenem Bójů.

Nešlo o prázdnou krajinu: ještě stále tu žili zbývající Bójové i Keltové, germánští Hermunduři a také Kvádové. Všichni postupně splynuli s nové příchozími a pod vedením Marobuda vytvořili funkční semknutý útvar. Sice nepřetrval věky, ale u Římanů si získal velký respekt. Mimochodem od Bójů prý odvozuje svůj název i Bavorsko (Baiowaria) a Lužice (Boica), a možná dokonce i italské město Bologna.
 

Markomani a jejich životní styl

Markomani žili jednodušším způsobem života než jejich předchůdci Keltové. I přes fantastická vyprávění římských historiků byli více rolníci než válečníci. Žili v menších vesnicích, většinou na mírných vyvýšeninách poblíž potoků a řek. Osady tvořilo jen několik dvorců, v nichž vedle obytných staveb byla hospodářská stavení, špýchary nebo zásobní jámy, a také jednoduché pece. Živili se tím, co dokázali vypěstovat, malý podíl jejich jídelníčku tvořila ulovená zvěř anebo prasata, ovce a kozy z vlastních chovů. Markomani nevyráběli mince, ale téměř každá vesnice byla soběstačná ve výrobě keramiky a železa. Specializovaných řemeslníků sice bylo málo, ale jak prozrazují archeologické průzkumy a materiály, které vydržely v zemi tisíce let, Markomani uměli obrábět kámen, železo, bronz a další slitiny barevných kovů, dřevo, kosti nebo parohy. Z nich zhotovovali šídla, jehly, drobné ozdoby, hřebeny, dětské hračky nebo hrací kostky.
 

Pičhora a Stezka Markomanů v Dobřichově

Nikde se s Markomany neseznámíte lépe než na Pičhoře, návrší nad Dobřichovem ve středních Čechách. Když na jeho západním úbočí na jaře roku 1896 začali těžit písek a štěrk pro stavbu obecní silnice, dělníci náhodou našli tři hliněné nádoby. Předali je správci Lichtenštejnského panství v Radimi Janu Waňkovi, a ten o nich okamžitě napsal Josefovi Ladislavovi Píčovi, kustodovi a prvnímu řediteli prehistorického oddělení Národního muzea v Praze. Hledáte souvislost mezi jménem slovutného profesora a názvem Pičhora? Zbytečně, neexistuje: návrší se podle kronik říká Pičhora odpradávna a původ jména dodnes není uspokojivě vysvětlený.

Profesor Píč nelenil, na Pičhoře odkryl první žárové hroby a návrší a Dobřichov tak vynesl na piedestal archeologického bádání. Po čase nechal Jan Waněk na Pičhoře vztyčit památník z tmavé švédské žuly. Stojí tu dodnes a uvádí jména všech zúčastněných, kteří se na odkrývání žárového pohřebiště podíleli.

Památníkem na Pičhoře to nekončí: stojí tu také nízká kamenná vyhlídka a okolím vede Stezka Markomanů. Jednotlivá zastavení nabízejí zajímavá fakta o jejich životě, najdete tu také dřevěné sochy a model markomanského obydlí.
 

Žárové pohřebiště na Pičhoře

Jak ale markomanská pohřebiště v římských dobách vypadala? Spálené lidské ostatky se ukládaly do keramických uren nebo do jamek vyhloubených v zemi. Do hrobů se mrtvým přidávaly předměty, které buď bývaly jejich majetkem, anebo měly i po smrti doložit jejich společenské postavení. Hroby byly mělké, přibližně 20 až 25 centimetrů pod povrchem. Někde byla odkryta malá pohřebiště jen s několika desítkami hrobů, jinde ale šlo o rozsáhlé nekropole.



Takové bylo i žárové pohřebiště na Pičhoře. Čím ještě je unikátní? V žádném jiném místě v celé Evropě, tedy v části, kterou neovládali Římané, nebylo objeveno tolik cenných předmětů, vyrobených v římských dílnách. I když se často jedná jen o zlomky a původní vzhled se dá určit jen zčásti, našly se tu předměty z drahých kovů a kousky stříbrných nádob, výbava válečníků, šperky nebo kování opasků, které zdobily velkolepé oděvy. Také nejbohatší hroby byly místo v keramických urnách uloženy v bronzových římských nádobách.
Další podobná pohřebiště byla odhalena v Třebusicích na Kladensku nebo u Hradce Králové.
 

Markomanská královna Fritigil

Po Marobudovi (mezi 35 a 30 př. n. l. – 37/38 n. l.), prvním obyvateli českých zemí, jehož známe jménem, přišli další vládci: Katvalda, král Kvádů Vannius, Ballomar, Attalus, Fredegildus a nakonec jeho údajná dcera, markomanská královna Fritigil či Fritigilda, žijící někdy na přelomu 4. a 5. století. Nemáme o ní téměř žádné informace, ale dochovaly se o ní pověsti v nejrůznějších koutech Čech i Moravy. Údajně si dopisovala se sv. Ambrožem, který ji obdaroval nejen poznáním víry, ale i soškou Panny Marie. Takzvaná Stará Matka Boží, uchovávaná v chrámu sv. Anny v Žarošicích, sice rozhodně nepochází ze 4. století, ale dodnes je považovaná za odkaz markomanské královny.



Díky Fritigil prý také u nás už za Markomanů zapustilo kořeny křesťanství, dávno před příchodem sv. Cyrila a Metoděje. Výjev z jejího života zachycuje sgrafitová výzdoba na zdi poutního areálu kolem žarošického kostela. Podle místní legendy královna nějaký čas sídlila na nedalekém hradišti, u Buchlova je po ní pojmenovaná jeskyně.

Když na sklonku 4. století do Evropy pronikly kmeny nomádských válečníků, začalo období stěhování národů a čas Markomanů skončil. Postupně se smísili s dalšími kmeny, než se v 6. století do Čech dostali staří Slované – ale to je už jiná kapitola dějin i našeho seriálu Věda a historie není nuda.