Proč je jmelí symbolem Vánoc a proč se pod ním líbáme? Přináší štěstí a zahání zlé duchy!

Jmelí bílé fascinovalo už naše dávné předky – jeho magické schopnosti uctívali staří, Slované, Keltové i Germáni. Dokonce i Římané měli jmelí ve velké úctě. Všichni se podivovali nad tím, že se zelené větvičky objevují na větvích jehličnatých i listnatých stromů během zimy, a dokonce v tomto nehostinném období nesou plody. Záhy se také přišlo na to, že listy jmelí mají léčivé účinky. Dodnes se rostlina využívá pro přípravu léčiv proti ateroskleróze. Obsahuje totiž látky snižující krevní tlak a podporující rozšiřování cév. Keltové s ním však léčili i neplodnost – věřilo se, že početí dítěte napomůže už jen pouhá přítomnost jmelí v domě. Z toho pravděpodobně vznikl dnešní zvyk líbání pod jmelím. Ve starověku měli lidé ke jmelí takovou úctu, že jeho sběr probíhal pouze zlatým srpem. Proto se ostatně dnes jmelí zlatí. Rituální odřezávání se odehrávalo v rámci novoročních oslav.

Dávní obyvatelé Evropy si jmelí zavěšovali do svých příbytků, protože se mělo za to, že jmelí zahání zlé duchy a nedovolí čarodějnicím vstup do domu. Chránilo také před uřknutím a chorobami. Obecně se mělo za to, že keřík „padá z nebe“. O jeho rozšíření se však starají bobuložraví pěvci, nejvíce drozd, pěnice a brkoslav. S příchodem křesťanství bylo třeba starý zvyk začlenit do nového náboženství. A tak podle výkladu kněží prý bývalo jmelí za dávných dob celým stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolíbku pro Ježíška. Pak po třiatřiceti letech jej Římané porazili, aby z něj pro Krista zhotovili kříž. Strom pak takovou pohanou seschnul a proměnil se v drobnou keřovitou rostlinu, která chce lidi zahrnovat dobrem – stačí pod ním projít. Stejně jako jsou věřící částečně živi z Kristova těla, i jmelí žije zčásti z jiných stromů.
 

Roste na jehličnanech i listnáčích

Z botanického hlediska je jmelí pozoruhodnou rostlinou. Jde o poloparazitickou bylinu z čeledi santálovitých, která se uchycuje na kmenech stromů, kde vytváří kulovité keříky dosahující velikosti až jednoho metru. Z hostujícího stromu si jmelí odebírá vodu a minerální látky, zatímco fotosyntézu si zajišťuje samo. Zajímavé je, že vlastnosti keříku se liší podle druhu hostujícího stromu – například jmelí rostoucí na topolu je velmi jedovaté a jmelí rostoucí na jehličnanu se neujme na listnatém stromu. Na každém stromě, na kterém cizopasí, vypadá jinak a má i jiné vlastnosti. Z lípy bývá placaté, s drobnými listy, zato na topolu tvoří objemné koule. Dobře se mu také daří na borovicíchi ovocných stromech, jako jsou jabloně a meruňky. Ovšem jedno pravidlo platí pro všechny: semena jsou prudce jedovatá. Pouze jmelí z topolu je však jedovaté úplně celé a ve farmacii se nepoužívá. Mimochodem nejvíce účinných látek má jmelí sbírané v listopadu, prosinci a březnu.

Zajímavé také je, že jmelí lze ze stromů sbírat jen tehdy, pokud teplota neklesne pod minus čtyři stupně. Zmrzlé jmelí je totiž velmi křehké a při dopadu na zem se rozbije na malé kousíčky. Změní vlivem mrazu také barvu, začne být tmavě zelené až černé. Nejdéle vám jmelí vydrží zavěšené anebo ve váze bez vody.
 

Za Kelty a Slovany na oppida a hradiště aneb jak se slavil Slunovrat před 2000 lety

Láká vás výprava na prastará místa, kde se nacházela keltská oppida a hradiště dávných obyvatel našeho území? Určitě byste v jejich příbytcích a svatyních našli v tuto dobu magické jmelí, neboť naši dávní předci slavili svátky Slunovratu v podobném duchu. Římské, keltské, germánské i slovanské svátky svátky byly spojeny s opětovným zrozením světla. Většinou se slavily okolo 21. prosince, v době, kdy se Slunce na své dráze  dostává do svého nejjižnějšího bodu. Lidé si zdobili příbytky, stodoly a stáje jmelím, břečťanem a cesmínou (rostlinami, které zůstávají zelené i v zimě). Věřilo se, že když takto ozdobený dům spatří dobrý duch, využije jej jako útočiště před mrazy. Pojďme se podívat do příbytku každé rodiny či komunity určité kultury.
 

Slované a zrození Dažboga

Slované velebili slunečního boha Dažboga, který se o zimním slunovratu rodí jako dítě, během jara dospívá, o letním slunovratu nabude vrcholné síly a začíná postupně stárnout, okolo Dušiček umírá a odchází do podsvětí, aby se zase narodil jako dítě. Ze jmelí si dělali košťata, která přezdívali „metly duchů“ a odháněli jím nemoci i uřknutí, zloděje i zlé duchy a dokonce jím odvraceli i požáry. Další snítku si zavěsili nad vchodové dveře, aby se jim zlé čáry a duchové vyhnuli. Důležitým prvkem byl také oheň – zapaloval se při západu Slunce a musel hořet celou noc. Po zapálení svátečního ohně začala večeře. Během slavnostního přípitku k ní byly pozvány i duše zemřelých předků. Jedla se nemasitá jídla, nesměly chybět jablka (symbolizující zdraví), ořechy (symbol hojnosti) a česnek (s ochrannými účinky). První sluneční paprsky následujícího dne a kokrhání kohouta oznamovalo znovuzrození Dažboga.

Prvním rituálním pokrmem toho dne byla placka, symbolizující plenku nově narozeného boha. K obědu se peklo prase a jeho kosti byly obdařeny kouzelnou mocí – když se jimi chlapec dotkl své vyvolené, děvče nemohlo odolat. Zavzpomínat na slovanské předky a jejich zvyky můžete návštěvou některého ze slovanských hradišť, vypravit se můžete třeba na Češovské valy, do pražských Butovic či Šárky, Tetín, ke Kouřimi, do Branišovic u Římova nebo do areálu v Mikulčicích. Bájný slovanský Wogatisburg měl být na vrcholu Rubín, megaměsto Veligrad zas má stát na vrchu Náklo.
 

Germáni a stromek k uctění Wotana

Germáni uctívali Wotana (jméno pro Odina na našem území), boha Slunce. Aby jej uctili, nosili do domu větvičky nebo stromky a na jejich vrcholy připevňovali hroty kopí, které symbolizovaly oštěp Gungnir (Odinův magický oštěp). Na stromek či větev, která představovala Yggdrasil (strom, který prorůstá všemi devíti světy), se pak věšely různé obětiny pro bohy. Oblíbenou kratochvílí bylo zapálení kola z větví, které se pak pouštělo dolů z kopce. Okna germánských příbytků byla v den Slunovratu otevřená, lidé tak zvali duchy svých předků domů, do tepla. Germáni připravovali různá jídla, jako jsou koláče, ořechy a další. Nejdřív se nabídl pokrm mrtvým, a až poté směli hodovat živí. K pití nemohla chybět medovina. Mezi germánské kmeny, které pronikly na území našeho státu, patří Markomané. Pravé markomanské obydlí si prohlédnete na naučné stezce Dobřichov. Ta vás zavede na archeologickou lokalitu Pičhora, které bývalo rituálním místem. Jsou zde pochováni členové Marobudovy družiny.
 

Keltové a kanec pro štěstí

Také Keltové oslavovali v den zimního slunovratu znovuzrození světla. Byl to den, kdy se narodil (znovuzrodil), sluneční bůh Belen, syn Bohyně a rohatého boha Cernunna. Kněží se v tento den vydávali do lesa a jeden z nich, oblečen do bílého roucha, usekl svazek jmelí zlatým srpem. Další účastníci tohoto rituálu jmelí dole chytali do bílého plátna, aby se nedotklo země. Nosili dary matce přírodě a nechávali je pod stromy. Za posvátné zvíře měli kance – kdo ho zahlédl, toho čekalo štěstí, zdraví a bohatství.

V čase zimního slunovratu se jedly pokrmy žluté barvy – různé placky, kaše, popř. když byla vejce. Obřadním jídlem byla ryba, kterou musel o zimním slunovratu ulovit muž. Aby byla v nastávajícím roce dobrá úroda, zdobilo se velké poleno chvojím a pentlemi, následně se poprášilo moukou a polilo pivem, pálenkou nebo svěcenou vodou. Mělo pak v krbu hořet 12 nocí (tedy do dnešních Třech králů) a jeho popel se pak rozházel na pole pro dobrou úrodu. Za duchy keltských předků se vydejte na oppidum do Třísova, kde sídlil kmen Bójů. Své město pojmenovali Magdunum a jeho ulice byly dlážděné. Známým keltským sídlištěm je také Zbraslav, hradiště stávalo též pod Blaníkem nebo u Stradonic. Kultovním místem keltů býval Obří hrad.
 

Římské Saturnálie a legionáři na Pálavě

Na území Římské říše se slavily Saturnálie, a to šestnáct dní před lednovými Kalendami (cca od 17. prosince). Saturnův svátek spadal do kalendáře jako "dies festus", tedy čistě nepracovní svátek věnovaný božstvu. Postupně se k oslavám přidávala další božstva – bohyně Ops (Saturnova manželka 19.12.) a Dies Iuvenalis (21.12.). Oslavoval se zlatý věk saturnovy vlády, kde neplatil společenský řád, všude byl všeho dostatek, všichni byli svobodní a zároveň sobě rovni, byl to čas nespoutaného veselí a radovánek všeho druhu. V tuto dobu se odkládalo veškeré nepřátelství (alespoň formálně) nevraživost a trestání, lidé se navzájem navštěvují a dávají si dárky, veselí se spolu a císařové se baví spolu s nimi. Bylo dovoleno hrát na veřejnosti hazardní hry. Ve velkém se obětovala selata, otroci i páni jedli společně z jednoho stolu a otroci mohli ležet na lehátkách a hovořit s pány.

Lidé si předávali navzájem hořící svíce (symbol světla, naděje a radosti). Ve velmi dávných dobách docházelo k rozvěšování lidských lebek (kdysi se pořádali o Saturnáliích lidské oběti), poté je Římané nahradili maskami, následně masky malými soškami z pálené hlíny a v poslední fázi za kulaté ozdoby. Jak asi trávili Saturnálie římští legionáři na jižní Moravě? Hlavní posádku měli Římané na Hradisku u Pasohlávek nedaleko Novomlýnských nádrží. Římská vojenská základna se rozkládala zhruba na třicetihektarové ploše a je doposud jedinou lokalitou na českém území s pozůstatky zděných antických staveb. Pobyt římských vojáků připomíná mimo jiné naučná stezka Brána do římské říše. Podobných táborů měli Římané v dnešním Česku víc, v létě 2001 archeologové objevili pozůstatky římského vojenského tábora v Olomouci.