Osudovým místem
Bohuslava Reynka byl
Petrkov, malá vesnice na
Vysočině. Tady se narodil a do školy chodil v nedalekém
Svatém Kříži. Později jeho rodiče petrkovský statek pronajali a odstěhovali se do
Jihlavy, kde Bohuslav vystudoval německé reálné gymnázium. Získal tak skvělou jazykovou průpravu ve francouzštině a němčině, pasivně ovládal angličtinu.
Na podzim roku 1923 se v
Grenoblu seznámil s
francouzskou básnířkou Suzanne Renaudovou.
Francii i její kulturu a literaturu znal z několika předchozích obytů a také díky úzké spolupráci s
nakladatelstvím Josefa Floriana ve
Staré Říši. Suzanne si posléze vzal a společně se svými syny
Danielem Václavem (1928–2014) a
Jiřím Michaelem (1929–2014) žili do roku 1936 střídavě v Grenoblu a Petrkově.
Po druhé světové válce byl zámeček rodině vyvlastněn. Suzanne Renaudové bylo znemožněno cestovat do vlasti, rodový statek v Petrkově byl zestátněn. Umělec, jehož tvorba stála mimo hlavní umělecké proudy, mohl žít jen ve vymezené části statku, navíc směl pracovat pouze jako krmič prasat a koz. O prasata se společně s ním staral mladší syn Jiří, starší syn Daniel pracoval jako řidič. Rodina žila v hmotné nouzi, podporovaná dary českých a francouzských přátel. Přesto se v 60. letech usedlost Reynkových v Petrkově stala inspirativním místem setkávání, kam přicházela řada mladých svobodomyslných umělců.
Reynek se po celý život věnoval kresbě a grafice. Vedle krajinných motivů se v jeho tvorbě objevují biblické náměty, často zasazené do Petrkova, který byl umělci celoživotní inspirací. Vedle stovek dalších děl vytvořil Reynek zejména
grafické cykly Sníh, Vánoce, Job, Don Quijote a jiné. Mezi jeho překlady z francouzštiny jsou vedle tvorby
Suzanne Renaudové díla autorů jako byli
Francis Jammes, Charles Péguy, Jean Giono, Georges Bernanos, Victor Hugo nebo
Paul Verlaine, z němčiny jsou významné překlady
Georga Trakla a
Adalberta Stiftera.
Po předválečných výstavách v
Grenoblu a v
Pardubicích se Reynkova díla představovala od 50. let pravidelně ve
Francii, zatímco v Československu se od roku 1929 žádná jeho výstava z politických důvodů nekonala. Teprve v roce 1964, kdy ovdověl, směl poprvé po pětatřiceti letech znovu vystavovat. První výstava se konala v roce 1965 v
Ústí nad Labem, rok poté pak proběhla výstava ve
Špálově galerii v
Praze. Pro umělecký svět to bylo nečekané zjevení, protože do té doby téměř nikdo jeho jméno neznal. Na konci roku 1969 ještě stihl vydat jeden svazek své poezie,
sbírky Sníh na zápraží, Mráz v okně a Podzimní motýli. Poslední básnickou sbírku
Odlet vlaštovek už vydat nemohl, její sazba byla v rámci postupující normalizace zničena. V dalších letech jeho básně vycházely převážně v exilu a
samizdatu.
Po smrti byl
Bohuslav Reynek pochován vedle své ženy na
hřbitov ve Svatém Kříži. Plného uznání se všestranně nadanému umělci a intelektuálovi dostalo až po
Sametové revoluci 1989 a pádu komunismu. Dnes o
usedlost v Petrkově pečuje
Památník národního písemnictví a zvolna se mění v
Česko-francouzské kulturní centrum.