Umělecké základy získala
Ludmila Jiřincová u malíře
Rudolfa Vejrycha, na
keramické škole v
Praze u profesora
Václava Vokálka a následně na
Akademii výtvarných umění. Znalosti grafického designu si prohloubila ve
Francii na stáži v
grafickém kabinetu Legarec-Sagôt v Paříži v letech 1937–1938. Už její první samostatná výstava v roce 1940 přinesla velký úspěch, což jí otevřelo cestu k dalším zakázkám. Začínala přírodními a krajinářskými motivy z
jižních Čech. Během života ilustrovala
více než 360 knih, zejména
romantickou dívčí literaturu či
básnické sbírky Jaroslava Seiferta, Karla Hynka Máchy a
Karla Jaromíra Erbena. Vytvořila přes 1 200 grafických listů. Experimentovala s technikami, a její exlibris – kterých vytvořila přes 480 – jsou ceněna pro jemnost a symboliku. Ve svém výrazu často zobrazovala ženské postavy jako archetypy lidského osudu, lodě jako metaforu nejistoty a motiv oka jako okna do lidské duše.
Vedle knižní tvorby se věnovala i filmové animaci. Lyrická filmová báseň
Slóvce M. z roku 1964, inspirovaná českou pozdně gotickou milostnou písní o šťastně naplněné lásce dvou mladých milenců, získala řadu cen na filmových festivalech. Podstatnou složkou filmu je právě snově křehké výtvarné pojetí
Ludmily Jiřincové. Její snová a melancholická tvorba, plná nostalgie a introspekce, byla mnohokrát vystavována doma i po celém světě, od
Polska a
Velké Británie po
Mexiko či
Indii. Za své ilustrace získala
Ludmila Jiřincová řadu ocenění doma i v zahraničí, například v
New Yorku (1964) či v
Bologni (1972). Jako jedna z nejvýraznějších a nejplodnějších osobností českého výtvarného umění byla v roce 1982 jmenována
zasloužilou umělkyní.
Pozitivní vztah k přírodě si malířka vybudovala již jako dítě, a to díky výletům do okolí
Prahy, hlavně do
Úval. Léto trávila nejprve v
Zahrádkách u
České Lípy, pak poblíž
Mělníka, u
soutoku Labe s Vltavou a na
Harasově. Později také pracovala ve svém ateliéru v
Peci pod Čerchovem, kde vlastnila polovinu
vilky Špillarky; dnes je tam umístěna její pamětní deska.