František Gellner se narodil v červnu 1881 v
Mladé Boleslavi v rodině židovského obchodníka. S otcem cestoval po poutích jako kramář, poznal tak jejich typickou atmosféru. V rodném městě vystudoval gymnázium, které zakončil v roce 1899 maturitou. Pak studoval dva roky techniku ve
Vídni, rok strávil na báňské akademii v
Příbrami a studoval také malířství, a to v
Mnichově, Paříži a
Drážďanech. Uplatnění našel v ilustrovaných satirických časopisech, od roku 1911 pak pracoval jako kreslíř a novinář v redakci
Lidových novin v
Brně.
Po vypuknutí první světové války v srpnu 1914 Gellner narukoval jako záložník do rakousko-uherské armády, která ho vyslala na haličskou frontu. Už 13. září byl prohlášen za nezvěstného a dodnes není známo přesné datum a ani místo jeho úmrtí. Zbylo po něm rozsahem skromné dílo v čele s básnickými sbírkami
Po nás ať přijde potopa,
Přetékající pohár a
Radosti života, v němž se Gellner často stylizoval do role outsidera, bylo v básníkově době hodnocené jako nemorální, nízké a vulgární. Na paškál si bral pokrytectví maloměšťáků, sociální nerovnost i politiku, čtenářům se básně zdály příliš prosté a jednoduché. Jeho mistrovství tak ocenily teprve pozdější generace. Možná i vy znáte jednu z jeho nejznámějších básní, nazvanou
Perspektiva:
Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.
Některé Gellnerovy básně zhudebnily skupiny
Visací zámek a
Katapult, písničkáři
Pepa Nos a
Jaromír Nohavica. Úryvky Gellnerových básní můžete slyšet také ve filmu
Petrolejové lampy režiséra
Juraje Herze, pro nějž skladatel
Luboš Fišer zhudebnil Gellnerovy básně jako šansony a kuplety přelomu 19. a 20. století.